Za devatero horami a devatero řekami, kde se louky střídají s lesy a po nebi létají stříbrní ptáci, rozkládala se malá vesnička jménem Jablůňkov. Byl to kraj krásy, klidu a pohody, kde lidé žili v souladu s přírodou, zvířata mluvila jazykem srdce a každé semínko zaseté do země neslo v sobě kapku kouzla.

Uprostřed Jablůňkova žil starý zahradník jménem Dalimil. Jeho zahrada byla známá široko daleko jako nejúrodnější země na světě. Každé jablko z jeho jabloně bylo šťavnatější než med, každá okurka křupavější než sny a každá mrkev tak oranžová, až se z ní ptáci učili barvy. Ale to, co Dalimila nejvíce proslavilo, nebyly jablka, ani rajčata — byla to jeho zázračná hruška.

Tahle hruška rostla uprostřed zahrady na stříbrném stromě. Nikdo nevěděl, odkud se strom vzal, ale jednou za rok na něj narostla jediná zlatavá hruška, která dokázala splnit jedno přání. Ale pozor! Kdo si přál ze sobectví, skončil nešťastný. Kdo si přál s láskou v srdci, dočkal se štěstí. A tak Dalimil každý rok tu kouzelnou hrušku uschoval a čekal na někoho, kdo by si zasloužil její dar.

Jednoho dne přišla do vesnice dívka jménem Ela. Byla drobná, s očima jako dva hnědé kaštany a copem, který jí sahal až k pasu. Ela byla sirotek, cestovala od vesnice k vesnici a hledala místo, kde by mohla zůstat. Když dorazila do Jablůňkova, hned věděla, že je doma. Lidé ji přivítali s úsměvem, ale nejvíce si ji oblíbil právě Dalimil.

„Vidíš to, děvče,“ ukázal jednou Dalimil na zlatou hrušku uprostřed sadu. „To není obyčejné ovoce. Tahle hruška je plná kouzel, ale musí se s ní zacházet s rozvahou.“

Ela se na hrušku dívala s posvátným obdivem. Napadlo ji, že by si mohla přát rodinu, která by ji měla ráda. Ale cítila, že to přání musí přijít v pravý čas.

Jenže nebyli všichni v Jablůňkově dobrosrdeční. Na kraji lesa bydlel císař jménem Kranor, vládce Temného království. Kranor měl srdce z kamene a duši jako noc bez měsíce. Když mu jeho zvědové donesli zprávu o kouzelné hrušce, zatoužil po ní. Ne kvůli přání – ale kvůli moci. Věřil, že když spolkne zlatou hrušku, stane se nejmocnějším vládcem všech dob.

Jedné noci poslal Kranor své kouzelné vrány, aby hrušku ukradly. Když Dalimil ráno přišel do sadu, strom byl prázdný a listy se třásly, jako by pláčaly. Hruška byla fuč.

„Zlato není pro chamtivé ruce,“ řekl tiše a obrátil se k Ele. „Tvoje srdce je čisté. Musíš ji získat zpět.“

Ela se neváhala. Vzala si do ranečku pár mrkví na posilněnou a vydala se na cestu. Mrkev od Dalimila nebyla obyčejná kořenová zelenina – dávala sílu, ochraňovala před lží a pomohla jí vidět i v opravdové tmě.

Putování nebylo snadné. Přes hory a hluboké lesy musela projít, potkala mluvící lišku, která jí poradila zkratku, přešla řeku, kde jí pomohly želvy, a dokonce se postavila kamennému strážci, který hlídal vstup do Temného království.

Když konečně dorazila na Kranorův hrad, nesla si v srdci odvahu a víru ve správnost svého činu. Hrad byl vysoký, z hnědého mramoru, a kolem něj poletovali havrani s očima jako uhlíky. V samém středu trůnní síně seděl císař Kranor, hrdě si prohlížel hrušku položenou na polštářku z černého sametu.

„Aha!“ vykřikl, když Elu spatřil. „Přišla sis pro svou hrušku? Ale já mám klíč k moci!“

„Zlato, které si vezmeš násilím, ti přinese jen zkázu,“ odpověděla Ela klidně.

Kranor se zasmál, vstal a už se chystal hrušku sníst, když se stalo něco zvláštního. Hruška začala zářit, a místo aby císaři dodala moc, proměnila se v žhnoucí světlo. Světlo prudce oslnilo celou síň a v tu chvíli se ozval hlas:

„Ten, kdo chce moc pro sebe, ztratí všechno. Ten, kdo se chce obětovat, získá vše.“

Zlatá hruška se rozpadla na tisíc perleťových jisker a obletěla Elu. Když světlo pohaslo, Ela stála před císařem v zlaté záři a v její dlani ležela nová hruška – ještě krásnější než ta první. Kranor padl na kolena – tím světlem byl zbaven moci i pýchy. Jeho srdce se začalo měnit, jako kdyby mu poprvé v životě bušilo pro druhé.

Ela se s novou hruškou vrátila zpět do Jablůňkova. Dalimil se na ni usmíval, ale tentokrát nic neřekl. Věděl, že Ela ví, co udělat.

Nejprve si přála, aby vesnice vzkvétala věčně a lidé byli stále v souladu s přírodou. A pak – až když se napila z čirého pramene pod jabloňovou horou – si přála najít někoho, kdo by ji měl opravdově rád.

A hned vedle ní se objevil chlapec z mlýna – jmenoval se Matěj, měl úsměv jako slunce po dešti a v kapse mrkev, kterou nesl k obědu. Jenže tahle mrkev byla oranžová jako hříva ohnivého koně – byla od Dalimila.

Ela i Matěj si porozuměli beze slov. Ať už to bylo kouzlem, nebo přáním, od té doby byli pořád spolu. Pomáhali Dalimilovi v zahradě, každý rok hlídali stříbrný strom a čekali, až se narodí nová hruška.

A hruška vždy poznala, komu má pomoci – protože moc bez lásky je jen stínem, ale moc se srdcem je světlem světa.