Kdysi dávno, za sedmero řekami a devatero kopci, v údolí plném mlhy a ranní rosy, stála stará jabloň. Nebyla to obyčejná jabloň, neboť její plody zářily zlatavým světlem a šířily líbeznou vůni, která dokázala vyléčit každý smutek. Strom rostl na kraji vesnice Jablonné a lidé ho po generace chránili jako nejcennější poklad.

Jednoho léta však došlo k podivné události. Jabloň začala chřadnout. Listy jí žloutly dříve, než by měly, jablka ztrácela svou zář a místo sladké vůně se kolem ní šířil těžký dým. Vesničané zkoušeli všechno možné—zalévali ji vodou z horských pramenů, zpívali jí písně a modlili se, ale nic nepomáhalo.

Ve vesnici žila dívka jménem Ela. Byla vnímavá, laskavá a velmi odvážná. Měla ráda jabloň víc než cokoli jiného, protože pod jejími větvemi četla knížky, hrála si se zvířátky a snila o tom, že jednoho dne bude chránit kouzelné bytosti jako její babička, která byla moudrou kouzelnicí.

Ela věděla, že jabloň je kouzelná, a cítila, že na strom byla seslána zlá kletba. Rozhodla se zjistit pravdu. Večer, když měsíc vystoupal nad obzor a vše kolem ztichlo, Elsina babička jí dala starý svitek s mapou ukazující cestu do lesů za Obří horou, kde žila mocná kouzelnice Miralda. Byla to moudrá bytost, která uměla mluvit s přírodou a možná by věděla, co s jabloní je.

Ela si sbalila hnědý plášť, kousek chleba, čarovnou lucernu od babičky a vydala se na cestu.

Putovala tři dny a dvě noci, nocovala pod hvězdami a naslouchala tichým šelestům lesa. Čtvrtého dne uprostřed hlubokého hvozdu potkala malého ohnivého tvorečka jménem Liskřeček. Měl tělo z plamínků a srst jako žhavé uhlíky, ale oči měl přívětivé a hřejivé.

„Kam jdeš, poutnice?“ zeptal se a kolem jeho tlapky jiskřily plamínky.

Ela mu pověděla o umírající jabloni a hledání kouzelnice Miraldy. Liskřeček přikývl.

„Zavedu tě k ní, ale cesta vede přes Ohňové pole. Tam sídlí zlý kouzelník Ignitus, který nenávidí vše krásné a živé. On má něco společného s tím, co se stalo tvé jabloni.“

Ela se nezalekla. „Jdu dál,“ řekla rozhodně.

Putovali den a noc, až došli na kraj Ohňového pole. Země byla popraskaná a z trhlin šlehaly plameny. Liskřeček si zabalil ocásek, aby mu neuhasl, a Ela sebrala odvahu. Přeskakovala sopoucí pukliny, tlumila své kroky a chránila lucernu, která jediná dávala chladivé světlo.

Najednou se z popela zvedl stín. Vysoký muž v černém plášti s očima jako žhavé uhlíky—Ignitus.

„Proč přicházíš, dítě světla, do mé země ohně?“ zahřměl.

„Chci zachránit jabloň, kterou si očaroval,“ odpověděla Ela, třesouc se, ale pevně hledíc do jeho planoucích očí.

Ignitus se zasmál. „Ta jabloň? Byla příliš krásná. Lidé na ni zapomněli děkovat přírodě. Chtěl jsem je poučit.“

Ela však nesouhlasila. „Měli jsme z ní radost, chránili jsme ji. Co učí bolest, je ztráta. Co učí láska, je pochopení.“

Její slova projela krajinou jako vítr a dokonce i Země se na chvíli utišila.

V tu chvíli se z pekelného vzduchu vynořila Miralda. Byla krásná, s dlouhými vlasy jako závoj rosy a očima hlubokýma jako lesní tůně. Zvedla hůl a její hlas zazněl jasně: „Ignite, tvůj čas vladaření končí.“

Byla to stará přísaha mezi kouzelnicemi a kouzelníky, že nemohou škodit přírodě. Ignitus si to uvědomil, sklonil hlavu a s plamenem smutku v srdci zmizel v popelu.

Miralda se obrátila k Ele a její srdce se zalilo pýchou.

„Děvče, tvá odvaha zachránila nejen strom, ale i rovnováhu mezi živly. Oheň už nebude pustošit, bude hřát, když ho přivoláš.“

S těmito slovy podala Ele malý plamínek v křišťálové kouli.

„Toto je dar ohně. Když ho použiješ se srdcem čistým, ochrání tě a pomůže, když budeš potřebovat.“

Společně se pak vydaly zpět do Jablonného. Ela, Miralda a Liskřeček, který se rozhodl stát se Eleiným společníkem.

Když dorazili ke stromu, Miralda pozvedla hůl a Ela vložila křišťálový plamínek do trhliny v kůře. Strom se rozzářil jako za starých časů, vůně se znovu rozlila vesnicí a všechna jablka dozrála do zlaté krásy.

Vesničané slavili tři dny a tři noci. Ela byla od té doby známa jako Strážkyně jabloně, a když jednou Miralda odešla do lesů navěky, její učení předala právě Ele.

A tak jabloň rostla dál, silnější než dřív, a její plody s sebou nesly příběh o odvaze, kouzlech a o tom, že i ten nejmenší plamínek světla může zahnat největší temnotu.