V hlubokém zeleném údolí, obklopeném mohutnými horami, se rozprostíralo království jménem Lumérie. Uprostřed jeho rozkvetlých zahrad a šumivých vodopádů trůnil palác z bílého kamene, jehož vysoké věže dosahovaly téměř oblak. V tomto paláci žila mladá dívka jménem Elara, která nebyla ani princeznou, ani dcerou šlechtice – byla to obyčejná dívka, která pomáhala v palácové kuchyni krájet zeleninu a péct chleby.

Elara byla laskavá, odvážná a snila o dobrodružstvích za hranicemi palácových zdí. Každou noc, když ostatní spali, vlezla na střechu kuchyně a pozorovala hvězdy, představujíc si, že každá z nich vypráví vlastní příběh.

Jednoho večera, když šla lesní cestou domů se svazkem čerstvého rozmarýnu, v dálce zahlédla mihotavé světlo. Když přišla blíž, spatřila podivnou starou ženu v plášti u ohně. Její oči zářily jako měsíční kameny a mezi jejími prsty se vznášely jiskřičky magie.

„Dobré jitro, děvče,“ pronesla žena chraplavým, ale přívětivým hlasem. „Zabloudila ses?“

„Nezabloudila,“ odpověděla Elara a trochu couvla. „Jen jdu domů.“

„Vidím v tobě velké světlo,“ zamumlala stará žena a vytáhla malý, zlatě vyšívaný sáček. „Zkus podržet toto.“

Elara, zvědavá, opatrně natáhla ruku. Jakmile se sáčku dotkla, ozvalo se tiché zabzučení a z její dlaně vyšlehl paprsek světla. Elara vyjekla a upustila sáček. Stará žena se však jen zasmála.

„Tvé srdce je čisté,“ řekla. „Jsem Leandira, strážkyně kouzel. A ty, Elaro, máš dar.“

Elara se snažila protestovat, že je jen kuchařská pomocnice, ale Leandira jí vysvětlila, že pravá magie nepočítá původ člověka – počítá jeho odvahu, laskavost a touhu pomáhat ostatním.

Tak začalo Elarino učení. Každou noc se potají učila s Leandrou – jak rozumět větru, jak naslouchat šepotu stromů, jak nechat květy kvést jedním pohlazením. Učila se ale i obranná kouzla, zaklínadla štítové ochrany a způsoby, jak rozeznat dobrá kouzla od zlých.

Jednoho dne začaly v království mizet barvy. Prvně zbledly květiny v zahradách, pak se nebe stalo šedivým a nakonec i sám palác začal ztrácet svůj lesk. Lidé v Lumérii byli smutní a unavení, jako by z nich život vyprchal.

Král svolal všechny učence, ale žádný z nich si nevěděl rady. V zoufalství povolal i Leandru, o níž se říkalo, že by mohla znát řešení. Ta přišla s vážným pohledem a oznámila, že za blednutím království stojí dávná síla Temné Zrcadlice – kouzelnice, která kdysi záviděla světu jeho krásu a toužila vše zahalit do věčné šedi.

„Jediná naděje,“ řekla Leandira, „spočíva v srdci čistém a odvážném.“

Všichni se rozhlíželi jeden na druhého, ale nikdo se neodvážil. Tehdy Elara udělala krok vpřed a prohlásila: „Půjdu.“

Král i Leandira se ji snažili zadržet, že to je příliš nebezpečné, že má příliš málo zkušeností. Ale Elara věděla, že to musí být právě ona. Leandira jí předala svou hůl, pro případ nejvyšší nouze, a dalekohled ze stříbra, kterým mohla vidět pravé barvy srdcí.

Vypravila se za Temnou Zrcadlicí sama, cestou přes hluboké lesy, přes hory s ledovými vrcholy a napříč rozbouřenými řekami. Na své cestě zažila mnoho nebezpečenství – musela přechytračit mluvícího hada, který ji chtěl svést z cesty, proplést se trnitým houštím, v němž rostly halucinační květy, a dokonce uhýbat před kamennými sochami, které na ni vrhaly stíny strachu.

Nakonec dorazila k temnému zámku, který stál uprostřed pustiny obklopené vírem mlhy. Z trhlin v zemi stoupal kouř a kolem věží létali černí havrani. Se zatajeným dechem vstoupila dovnitř.

V trůnním sále z ledu, přízračných zrcadel a popela seděla Zrcadlice – vysoká žena se stříbrnými vlasy a očima jako niklové mince. Elara nevěděla, odkud sebrala odvahu, ale vzhlédla k ní a řekla: „Přišla jsem si pro barvy našeho světa.“

„A co mi za to nabídneš?“ zasyčela Zrcadlice.

„Nic. Zasloužíme si žít v radosti, ne v šedi.“

Zrcadlice se krutě zasmála a mávla rukou. Zrcadla v sále se rozzářila a vyhrnuly se z nich temné stíny – stvoření bez tváře, pohybující se jako kouř. Elara sevřela Leandřinu hůl, zalila ji modrá zář, a ona si vzpomněla na kouzlo ochrany, které ji učili – „Srdce světla, štítu dej, temnotě se nazpět sej.“

Stíny narazily do neviditelné bariéry a s kvílením ustoupily.

Zrcadlice zbystřela. Pozvedla ruce k další kletbě, ale Elara ji nečekaně přerušila: „Vím, proč jsi taková. Ztratila jsi svůj svět, že?“

Zrcadlice na ni hleděla, a v jejích očích se něco zachvělo.

„Někdy je snazší brát barvy ostatním, než najít znovu ty své,“ řekla Elara tiše. „Ale já ti pomohu je najít.“

A aniž by se bála, přistoupila k trůnu a vzala Zrcadlici za ruku. Hůl rozzářila místnost teplým světlem a zrcadla začala měnit barvu – jeden po druhém se naplňovala obrazy – květinové pláně, létající ryby, dětský smích, nekonečné západy slunce.

Zrcadlice s otevřenými ústy sledovala, jak barvy ožívají. Byla unavená dlouhými roky osamělosti a zlobou, kterou už ani necítila. Její stříbrné vlasy začaly nabývat narůžovělého odstínu, její šaty se proměnily v duhové hávy a stíny se rozptýlily jako mlha za ranního slunce.

Království Lumérie se probudilo ze své bledosti. Barvy se vrátily, květiny znovu rozkvetly a nebe znovu zářilo modří. Lidé jásali a vítali Elaru, která se vrátila v doprovodu zcela proměněné Zrcadlice, která se nyní rozhodla pomáhat a chránit, místo aby ubližovala.

Leandira se usmála, podala Elaře vlastní hůl a prohlásila ji Strážkyní Světla. A palác, kde kdysi jen krájela zeleninu, se nyní stal jejím domovem – plným knih, kouzel a smíchu dětí, kterým večer čítávala pohádky pod hvězdami – pohádky, které sama prožila.