Na samém okraji kouzelného lesa, kde se větve stromů proplétaly do tajemných tvarů a květiny zpívaly tiché melodie, stála vysoká kamenná věž. Nikdo nevěděl, kdo ji postavil, ale říkalo se, že v ní žije elf jménem Lirien. Málokdo ho spatřil, ale ti, kteří ho zahlédli, říkali, že má stříbrné vlasy, zářivě zelené oči a lehký krok, jako by se sotva dotýkal země.

V lese žila malá dívka jménem Elen. Milovala příběhy o kouzlech a dobrodružstvích a jedním z jejích největších snů bylo spatřit elfa z věže. Její babička ji však varovala: „Elfi jsou tajemné bytosti, drahoušku. Nemůžeme vědět, zda jsou přátelští, nebo ne.“ Ale Elen nebyla žádná strašpytelka. Jednoho dne se rozhodla, že se k věži vypraví.

Cesta nebyla snadná. Musela překročit potok s vodou tak průzračnou, že bylo vidět až na dno, kde se třpytily malé perly. Prošla houštinami, kde svítily světlušky i za denního světla, a nakonec dorazila k úpatí věže. Když se podívala nahoru, spatřila v jednom z oken postavu – byl to elf Lirien.

„Co tě sem přivádí, děvčátko?“ zeptal se jemným hlasem.

„Chtěla jsem tě poznat,“ odpověděla statečně Elen.

Elf si ji chvíli prohlížel, pak se však usmál a mávl rukou. Najednou se před dívkou objevily schody ze světla, které vedly až k otevřeným dveřím věže. Elen neváhala ani chvilku a vydala se nahoru.

Uvnitř věže bylo všechno kouzelné – knihy samy otáčely stránky, v krbu plál oheň bez dřeva a v koutě se vznášely malé křišťálové koule, které měnily barvy podle nálady. Lirien ji usadil do pohodlného křesla a začal vyprávět.

„Kdysi dávno jsem měl křídla,“ řekl tiše.

Elen překvapeně zamrkala. „Křídla? Ale elfové nemají křídla.“

„To je pravda,“ přikývl Lirien. „Ale já jsem nebyl obyčejný elf. Byl jsem strážcem větru. Mohl jsem létat vysoko nad lesy a cítit každý závan vánku. Jenže jednoho dne mi někdo ta křídla vzal.“

Elen se zatajeným dechem poslouchala.

„Zlý čaroděj Orthel záviděl elfům jejich lehkost a spojení s přírodou. Chtěl mít moc nad větrem i nad lesem, a tak mi ukradl křídla a uvěznil mě v této věži. Myslel si, že bez nich nemohu odejít.“

„A nemůžeš?“ zeptala se Elen.

Lirien zavrtěl hlavou. „Ne, protože křídla nejsou jen částí mého těla. Jsou součástí mé duše. Bez nich jsem slabý a nemohu opustit věž.“

Elen se zamyslela. „A kde jsou teď?“

„Čaroděj je schoval na vrcholku Skleněné hory,“ povzdechl si Lirien. „Je to místo, kam se nikdo neodváží.“

Elen sevřela ruce v pěst. „Tak tam půjdeme a získáme je zpět!“

Elf se na ni překvapeně podíval. „Ty bys mi pomohla?“

„Samozřejmě!“ vykřikla Elen. „Kouzla, dobrodružství a pomoc přátelům – to je to, co mám nejraději!“

Lirien se usmál, ale zároveň ho naplnila obava. Cesta na Skleněnou horu nebyla pro dítě. Přesto v Eleniných očích viděl odhodlání, které ho přesvědčilo.

Společně se vydali na cestu. Překročili Temný most, kde se museli vyhnout stínům, které šeptaly zlověstná slova. Prošli přes Louku snů, kde se jim zjevovaly obrazy jejich největších přání. Nakonec dorazili ke Skleněné hoře.

Hora byla vysoká a třpytila se jako obří krystal. Každý krok byl kluzký a nebezpečný. Elen si však vzpomněla na radu svého dědečka: „Když nevíš, kudy dál, dívej se srdcem.“ Zavřela oči a nechala se vést intuicí.

Nakonec stanuli na vrcholu. Tam, na podstavci ze stříbrného kamene, ležela Lirienova křídla. Byla nádherná, průhledná jako kapky rosy a lehká jako vánek.

„Rychle, vezmeme je!“ řekla Elen.

Ale než se jich dotkli, objevila se před nimi postava zahalená v černém plášti – čaroděj Orthel. Jeho oči zářily rudě a hlas měl hluboký jako hrom.

„Nikdo mi nevezme, co je mé!“ zasyčel.

„Ta křídla nikdy nebyla tvoje!“ odpověděl odvážně Lirien.

Čaroděj pozvedl ruce a začal mumlat kouzla. Vítr se zvedl a hrozil, že je shodí z hory. Elen se však nebála. Vzpomněla si na sílu přátelství a vykřikla: „Liriene, věř si!“

Elf pochopil. Natáhl ruce ke svým křídlům a jakmile se jich dotkl, zazářila jasným světlem. Okamžitě se připojila zpět k jeho tělu a Lirien se vznesl do vzduchu. S mávnutím křídel rozptýlil Orthelovo kouzlo a čaroděj zmizel v oblaku kouře.

Elen zajásala. „Dokázali jsme to!“

Lirien se snesl k ní a vzal ji do náruče. „Díky tobě jsem opět volný.“

Společně se vrátili do lesa, kde se elfové a stromy radovali z návratu svého strážce větru. Lirien poděkoval Elen a slíbil jí, že kdykoli zavolá jeho jméno, přiletí za ní.

A tak se Elen vrátila domů s novým příběhem, který si mohla vyprávět před spaním – příběhem o elfu, křídlech a odvaze malého děvčátka.