Za devatero horami a devatero lesy, v říši zvané Jeseněn, vládl moudrý a laskavý král Dobromír. Tato říše byla známá svým nádherným podzimem – každý rok se stromy oblékly do pestrých barev, dýně se samy stavěly do úhledných řad na tržištích a vítr poletoval krajinou jako neposedný šotek.
Král měl jedinou dceru, princeznu Elenu. Byla to dívka s hnědými vlasy, které jí lemovalo věnce z podzimního listí, a očima tak zvídavýma, že se mnohdy zapomněla i při hodine královské etikety. Elena milovala přírodu a nejvíce ze všeho podzim. Když přicházel říjen a listí začínalo šustit pod nohama, nedalo se ji najít nikde jinde než v zámeckých zahradách nebo hluboko v lese.
Jednoho dne, když se Elena opět toulala po zamlžené lesní pěšině a sbírala kaštany, narazila na zvláštní místo, které dřív neznala. Stromy zde byly vyšší, listí se mihotalo ve vzduchu, jako by tancovalo, a ve vzduchu se vznášel vůně jablek a lískových oříšků. V samém středu malé mýtinky stál velký pařez, a na něm… někdo spal.
Bylo to drobné stvoření, sotva jí po kolena, s listím ve vlasech a křídly z pavoučích vláken. Princezna se opatrně přiblížila a lehce zakašlala. Tvor sebou trhl, posadil se a zamrkal.
„Ach! Promiňte, nechtěl jsem vás polekat!“ řekl zvonivým hlasem. „Jsem Vílák Jivánek, ochránce tohoto kouta lesa!“
Elena se užasle usmála. „Já jsem princezna Elena. Netušila jsem, že tady žijí vílákové. Opravdu existujete?“
Jivánek se zasmál. „Ale ano, jen se objevujeme pouze v podzimu, když jsou naše síly v plném květu. Ale letos se cosi děje. Podzim slábne. Barvy blednou dřív, listí opadává bez rozloučení a vítr sténá, místo aby zpíval…“
Princezna se zamračila. „Co to způsobuje?“
„Nevím jistě,“ řekl vílák a smutně si upravil opadaný lístek na rameni. „Ale říká se, že na severním okraji lesa, tam, kde stojí starý Hnilobný dub, probudil se Dýmák Sychravý. Duch chladné mlhy a brzké zimy. Jestli se šíří, podzim zmizí dřív, než stihneme oslavit Den sklizně.“
Elena cítila, jak jí srdce buší. „Musíme ho zastavit. Vezmi mě za ním!“
A tak začalo jejich dobrodružství. Vílák Jivánek nasadil čepku z mechového lístku a vedl princeznu cestami, které se lidem běžně neukazují. Šli kolem zurčících potůčků, přes mosty z pavučin a travnaté louky, kde spaly usnuté světlušky. Po cestě potkávali další lesní tvory – skřítky z pařezu, sovu, která jim dala pírko pro odvahu, i zaječího mistra Hrbolka, který Eleně věnoval kouzelný žalud, jenž zahání strach.
Když dorazili ke starému Hnilobnému dubu, země byla promrzlá, listí černé jako uhel. V dutině stromu se zvedala mlha a šířil se z ní chlad, že se princezně zadrhával dech.
„Kdo ruší můj klid?“ ozval se hlas hluboký jako studna a z mlhy vystoupila postava vysoká, v cárech z mlžného kouře, s očima jako zamrzlé louže.
„Já jsem princezna Elena z Jeseněnu a žádám tě, abys ustal ve svém konání!“ zvolala odvážně Elena, ačkoliv jí srdce bušilo až v prstech.
Dýmák se zasmál. „Já nepřicházím zničit podzim — přicházím, protože jsem zklamán. Lidé už nepamatují na staré časy, kdy slavili přechod ročních dob. Už neskládají písně, nezapalují ohně, nedávají dary lesu. Podzim slábne, protože je zapomenut.“
Na to Elena sklonila hlavu. Vzpomněla si, že letos se opravdu žádná podzimní slavnost nechystala. Lidé byli příliš zaneprázdnění přípravami na zimu.
„Tak to změníme!“ vykřikla. „Uspořádám největší podzimní slavnost, jakou kdy Jeseněn zažil! Oheň, písně, dary pro les a tance. Přijdeš se přesvědčit sám!“
Dýmák chvíli tiše hleděl, pak mlha kolem něj trochu prořídla. „Uvidím. Máš tři dny.“
Princezna s Jivánkem se urychleně vrátili na hrad. Elena okamžitě svolala otce a všechny rádce. Král Dobromír, udivený a dojatý odvahou své dcery, jí dal plnou podporu. Vyhlásil po kraji, že Den sklizně bude. Ulice se rozzářily přípravami: ženy pletly věnce, muži stavěli dřevěné pódium, děti vyráběly lucerničky z dýní a každý měl přinést něco, co symbolizuje podzim.
Přišel den slavnosti. Před hradními branami se rozzářily stovky lampionů, voněly pečené kaštany, jablka v karamelu a koláče s dýní. Lidé zpívali, tančili a smáli se. Uprostřed slavnosti usedla Elena na trávník, před sebe položila košík plný různobarevných listů, pár žaludů, kousek medu, a šeptla: „Děkujeme ti, podzime, za tvou krásu.“
V tu chvíli se mlha, která se držela na okraji lesa, zvedla, a z ní vystoupil Dýmák. Už nevypadal hrozivě – mlžné cáry se držely při zemi, a v očích měl zvláštní lesk.
„Drželi jste slovo,“ pronesl.
Pak se mírně uklonil a náhle se přeměnil v mlžný vánek, který se stočil do oblohy jako jemný závoj. A s jeho odchodem se vrátila pravá síla podzimu. Stromy ještě jednou zahořely barvami, vítr zazpíval veselou píseň a vílák Jivánek se objevil u Eleny s širokým úsměvem.
„Zachránila jsi podzim. A taky jsi lidi naučila znovu ho milovat.“
Elena se usmála. „Podzim je příliš krásný na to, abychom ho přehlíželi.“
Od té doby se každý rok v říši Jeseněn slaví Den sklizně se vší důstojností – s písněmi, tanci a dary pro les. A kdo má šťastný osud, může mezi tančícími plameny zahlédnout maličkého víláka, který nese v křídlech tajemství lesa.