V jednom království za devatero řekami a sedmero lesy se tyčila vysoká věž, o které se mezi lidmi dlouho šeptem mluvilo. Říkalo se jí Věž ztracených hvězd, a málokdo o ní věděl více než to, co slýchal z povídaček. Stála opuštěná na kopci a nikdo se k ní neodvážil přiblížit. Lidé tvrdili, že kdo jednou vstoupí dovnitř, buď už nikdy nevyjde, nebo se změní k nepoznání.
V malé vesničce na okraji království žila děvčátko jménem Elenka. Byla zvědavá a odvážná jako málokdo. Její babička jí často vyprávěla staré pohádky a příběhy, mezi nimi i ten o věži na kopci. Jednoho večera, kdy obloha svítila hvězdami jako planoucí lucerny a měsíc byl jasný a kulatý, vyšla Elenka z chaloupky a zadívala se k obzoru, kde se věž černě rýsovala proti nebi.
„Elenko,“ promluvila babička, když spatřila, kam její vnučka hledí, „říká se, že na vrcholu té věže kdysi padla hvězda. Ale nebyla obyčejná. Byla to hvězda přání. A kde dopadne hvězda přání, tam se může stát cokoli.“
Elenka se zamyslela. Věděla, že její vesnice trpí dlouhou nepřízní osudu — pole neplodila, voda vysychala a lidé byli unavení a bez radosti. Možná, jen možná, kdyby se jí podařilo najít tu spadlou hvězdu, mohla by něco změnit. A tak se rozhodla. Druhý den, hned za úsvitu, si do malého vaků zabalila krajíc chleba, džbánek vody a šátek po mamince. Rozloučila se s babičkou, která jí požehnala s lehkým úsměvem, a vydala se na cestu.
Putování nebylo lehké. K věži vedla klikatá lesní stezka zarostlá trním a kořeny starých stromů, jejichž větve se natahovaly jako pařáty. V noci slýchala podivné zvuky, šramoty a šeptání, ale nebojovala se. Měla přece srdce naplněné láskou k domovu a přání, které bylo silnější než jakýkoli strach.
Po dvou dnech chůze stanula Elenka u paty věže. Kamenná stavba byla pokrytá mechem a popraskanými runami, které zářily měkkým stříbrným světlem. U těžkých dveří stál kamenný strážce. Měl tvář lva a oči z modrého křišťálu.
„Kdo se odvažuje vstoupit do Věže ztracených hvězd?“ zaburácel.
„Jsem Elenka z vesnice pod horami. Přišla jsem najít hvězdu přání a poprosit ji, aby vrátila štěstí lidem mého kraje.“
Strážce se chvíli díval, jako by zvažoval její odvahu.
„Mnozí přišli pro moc, ale málokdo pro dobro druhých. Projdi, ale pamatuj si: věž splní jen to, co je v tvém srdci.“
Dveře se s hukotem otevřely a Elenka vstoupila.
Uvnitř bylo ticho, ale ne prázdno. Kolem se vznášela šerá mlha a světla pochodní, jež se samy rozžehly, osvěcovala cestu. Elenka kráčela do točitých schodů, které se vinuly vzhůru, jakoby nikdy nekončily.
Na prvním podlaží se ocitla v Zrcadlové síni. Uprostřed stál velký krystalový zrcadlo, které ji neodráželo. Místo jejího obrazu v něm viděla sebe, jak sedí na trůně s korunou na hlavě a v rukách drží žezlo lesknoucí se jako slunce.
„Po tomhle netoužím…“ řekla zvolna. „Nechci moc kvůli sobě. Chci pomoct svým blízkým.“
Zrcadlo ztmavlo a průchod na druhé podlaží se otevřel.
Tam byla Síň marnivosti. Ze stropu visely zlaté řetězy, drahé šperky a krásné šaty, které samy přilétaly a obepínaly Elenku svými třpytivými rukávy.
„Staň se princeznou krásy!“ šeptaly hlasy.
Elenka se pousmála, vzpomněla si na svou babičku, na šátek od maminky, na smích dětí ve vesnici… Všechny ty lesklé věci odhodila a řekla: „Moje radost není v kráse, ale v lásce, kterou dávám ostatním.“
V tu chvíli se vše rozplynulo a objevil se průchod do třetího podlaží.
Tam našla truhlu. Byla stará, z černého dřeva, zdobená hvězdami z perleti. Nad ní se vznášelo jemné světlo. Elenka přistoupila blíž — truhla byla zamčená na tři zámky. Vedle ní ležel pergamen:
> *Moc nepatří tomu, kdo ji touží vlastnit, ale tomu, kdo ji touží použít ve prospěch jiných.*
Elenka si vzpomněla na slova strážce, položila ruku na truhlu a pronesla jasným hlasem: „Nechci být vládce ani kouzelník. Chci jediné — vrátit štěstí do mé vesnice.“
Zámky jeden po druhém pukly a víko se pomalu zvedlo. Uvnitř ležela drobná hvězda — zlatavá, stále hřejivá, přesto klidná. Jakmile se Elenka dotkla jejího světla, celou věž zalilo zářivé teplo, až se kameny ve zdech rozzářily a stíny prchly pryč.
Náhle se objevila postava — vysoká bytost s pláštěm posetým noční oblohou. Měla klidný hlas a oči zářily jako měsíc.
„Elenko, dokázala jsi odolat pokušení a kvůli svému laskavému srdci ti byla hvězda přání darována. Použij její moc moudře.“
Bytost zmizela a hvězda se sama vznášela nad Elenčinou dlaň. Věděla, že je čas se vrátit.
Když se vrátila do vesnice, lidé ji napřed nechápali, ale když hvězda sestoupila nad jejich střechy a rozprostřela své světlo, půda se najednou zúrodnila, studánky začaly bublat čirou vodou a radost se vrátila do očí každého jednoho člověka.
Z truhly se stala studna přání, která každému připomínala, že skutečná moc není v síle nebo slávě, ale v laskavosti, odvaze a snaze pomáhat druhým.
Elenka se stala oporou vesnice, nejen pro své činy, ale pro svou laskavost a srdce plné světla. Věž na kopci už nikdy nebyla opuštěná. Stala se místem, kde lidé hledali moudrost, ne bohatství. A hvězda, díky které se to všechno stalo, dál svítila vysoko nad nimi… jako připomínka toho, že i ta nejmenší bytost může změnit celý svět.