Za sedmero kopci, kde se mlhy vinuly jako stříbrná stužka po zemi a ptáci zpívali píseň větru, stála malá vesnička jménem Drahlov. V této vesničce žila dívka jménem Elenka. Byla to zvídavá holčička se zlatými vlásky a očima tak modrýma jako nejhlubší jezero. Elenka milovala příběhy o kouzelnících, kouzelnicích a tajemných branách do jiných světů, které jí večer vyprávěla její babička.

Jednoho jarního rána, když slunce právě svítilo přes kapky rosy a ptáci zpívali své radostné melodie, se Elenka vydala na procházku do lesa. Šla po vyšlapané pěšině, sbírala lesní kvítí a poslouchala šumění listů. Náhle ji upoutal zvláštní šepot. Nešlo poznat, odkud pochází, ale zněl jako melodie staré písně.

Za hustým keřem objevila starou kamennou bránu, porostlou mechem a popínavým břečťanem. Brána byla vysoká až k větvím stromů a lesklé znamení v jejím středu pomalu zářilo modrým světlem. Elenka přistoupila blíž a dotkla se ho. V tom okamžiku se brána pomalu otevřela a za ní se rozprostřel svět, jaký ještě nikdy neviděla.

Stromy měly stříbrné kmeny a jejich listy zpívaly, když jimi projel vítr. Vše bylo jasnější, barvy sytější. Ze vzduchu čišelo kouzlo. Elenka vstoupila dovnitř a v ten moment se brána s tichým zavřením opět spojila. Dívka se ocitla v říši, kde obloha měla smaragdový nádech a ze země vyrůstaly květiny, které tančily do rytmu jejího dechu.

Zanedlouho potkala vysokou ženu s dlouhými bílými vlasy, s pláštěm posetým hvězdami a očima, které ozařovaly i ten nejtemnější kout. Byla to kouzelnice Melindora, ochránkyně kouzelného světa Thalorie.

„Vítej, Elenko,“ řekla klidným hlasem, jako by ji znala odjakživa. „Brána tě pustila, protože tě vybrala. Thalorie je v nebezpečí. Starý Mlhař, pán temnoty, se probudil a chce ukrýt naše světlo do stínu věčnosti. Jediná moc, která ho může zastavit, spočívá v prastarém krystalu ukrytém na vrcholu Hory zrcadel. Ale my jej nemůžeme získat – může ho najít jen někdo čistého srdce a odvahy.“

Elenka zprvu nevěděla, co říct. „Ale já jsem jen obyčejná holka…“

Melindora se usmála. „Právě proto.“

A tak začalo Elenčino dobrodružství. Kouzelnice jí darovala amulet s hvězdovým kamenem. „Ten tě ochrání před nástrahami,“ pravila. Také jí dala mapu a poslala ji najít vědmu Ilvaru, která znala cestu k Hoře zrcadel.

Elenka putovala hlubokými lesy, překročila řeku z tajících duhových krystalů a setkala se s moudrým jelenem, který jí ukázal nejkratší cestu. Poté dorazila k chaloupce, která stála na kmeni obrovského stromu.

Zde žila vědma Ilvara, stará a svraštělá, ale s očima zářícíma jako dvě lucerny. Bez slov Elenku pozvala dovnitř. Chaloupka voněla po bylinkách a starých knihách.

„Vím, proč jsi tu,“ řekla vědma a podala jí flétnu z měsíčního dřeva. „Tato flétna dokáže uklidnit vše živé i neživé. Budeš ji potřebovat.“

Cesta k Hoře zrcadel byla plná překážek. Elenka musela projít skrz mlžný hvozd, kde byly stromy, které šeptaly falešné cesty. Ale flétna jí pomohla najít správný směr. Přeplula jezero, jehož hladina ukazovala strachy každého, kdo se do něj podíval. Elenka ale nenechala své obavy přerůst svou odvahu.

Konečně dorazila k Hoře zrcadel. Byla vysoká a lesklá, její stěny se třpytily jako led. Šplhala vzhůru, krok za krokem, až dosáhla vrcholu, kde stál křišťálový oltář. Na něm zářil Krystal světla — kouzelný kámen plný čistoty a naděje.

Ale jakmile se ho dotkla, dusivé ticho prořízl chladný smích. Z mraků vystoupil Mlhař – stínovitá bytost bez tváře, ověnčená závoji temnoty.

„Nevěříš ve svou sílu, holčičko,“ zasíčel. „Dej mi krystal a já tě ušetřím.“

Elenka byla vyděšená, ale vzpomněla si, proč sem přišla. Zhluboka se nadechla a rozehrála na flétnu píseň, kterou jí kdysi zpívala babička. Píseň lásky, přátelství a světla.

Píseň se nesla vzduchem a slova zněla jasně. Mlhař zařval, jeho stíny se začaly trhat a rozplynul se ve slunečním paprsku, který pronikl skrze mraky. Krystal světla se rozzářil a všechna temnota zmizela.

Elenka se vrátila do Thalorie a byla přivítána kouzelnicí Melindorou, vědmou Ilvarou a všemi tvory světla. Oslavili její odvahu a krystal zasadili doprostřed Země zázraků, aby už navždy chránil říši před temnotou.

A pak se otevřela brána zpět do lesů u Drahlova. Když Elenka vyšla, byla opět jen holčičkou se zlatými vlásky, ale její srdce nyní svítilo světlem odvahy. Každý večer sedávala pod starou lípu a vyprávěla kamarádům o světě za branou, kde zpívají stromy a vědma čte hvězdy jako písmena ve staré knize.

Ač už nikdy neviděla kouzelnou bránu znovu otevřenou, vždycky cítila, že je někde nablízku. Možná v šumu větví, možná v zpěvu ptáků, možná v chvění jejího náramku s hvězdovým kamenem. A kdykoli si zavřela oči, mohla slyšet šepot větru a píseň, která jednou zachránila celý kouzelný svět.