V hlubokém srdci zeleného údolí, kde bystrý potok tiše zurčel mezi mechovými kameny, stál podivuhodný strom. Byl vyšší než vše kolem a jeho větve se rozprostíraly doširoka jako ramena starého obra. Na tom stromě rostly hrušky tak zlaté, že vypadaly jako poklad slunečních paprsků. Ale nebyl to obyčejný hruškovník — říkalo se mu Kouzelná hruška, protože jeho plody měly moc vyléčit starosti srdce i rány na duši.

Nikdo však nemohl ten strom jen tak nalézt. Byl totiž ukryt za živým plotem z černých trnů tak hustým a neprostupným, že přes něj neproletěla ani včela. A každý, kdo se pokusil projít, byl odražen kouzelnou silou. Lidé z okolních vesnic vyprávěli příběhy o chrabrých bojovnících, kteří se snažili získat plody hruškovníku pro nemocné krále, ale nikdo se nikdy nevrátil s hruškou v kapse.

Jednoho dne však do údolí přišlo malé děvčátko jménem Elenka. Měla copánky spletené ze slívy a smích zvonivý jako kapky rosy. Její babička onemocněla na srdce a žádný lék ani bylinkový čaj už nepomáhal. Elenka uslyšela od staré obchodnice příběh o zlaté hrušce a věděla, že musí najít Kouzelný hruškovník.

Vyšla za svítání, jen s malým uzlíkem chleba a džbánkem vody, a šla podle potoka, který, jak jí stará obchodnice prozradila, vede přímo do údolí, kde zázračný strom roste. Cesta byla dlouhá a plná podivných zvuků a stínů, ale Elenka se nebála. Byla odhodlaná babičce pomoci.

Když dorazila k plotu z trnů, zjistila, že povečeřet tu nebude tak snadné. Černé větve se před ní kroutily a svištěly, jako by měly vlastní vůli. Elenka si sedla do trávy a zoufale přemýšlela, co má dělat. Náhle se vedle ní zalesklo světélko — malinkatá víla s roztřepenými křídly seděla na kvítku vřesovce a pozorovala ji.

„Proč pláčeš, děvčátko?“ zeptala se víla tenkým hlasem.

„Babička je nemocná a já jí slíbila přinést hrušku ze zázračného stromu,“ pravila Elenka a otírala si oči.

Víla se zahleděla na trnitý plot. „Ach, to je staré kouzlo. Ty trny chrání hruškovník před lidmi, protože kdysi dávno někdo ublížil jeho duši. Ale možná…“ zamyslela se a pak zavrtěla křídly, „možná ti někdo pomůže.“

Víla otočila svou dlaň, a z ní vyšlehlo stříbřité světlo. Elenka musela přivřít oči. Když je znovu otevřela, před ní stál jednorožec — sněhobílý, jehož hříva zářila jako ranní mlha a na čele mu svítil perleťový roh.

„Toto je Lirián,“ představila víla jednorožce. „Je to strážce lesa a přítel těch, kteří jdou s čistým srdcem.“

Jednorožec sklonil hlavu a jeho oči byly klidné jako hladina rybníka. Elenka se bez strachu vyšvihla na jeho hřbet, a aniž by musela cokoli říct, Lirián se rozeběhl. Běžel podél trnitého plotu a svět kolem nich zvolna potemněl. Když zastavili, nebylo slyšet žádné ptáky ani hmyz — jen tlukot Elenčina srdce.

Víla, která se vznášela nedaleko, řekla: „Teď poslouchej, Elenko. Kouzlo trní nezlomíš silou, ale laskavostí. Musíš prokázat, že toužíš pomoci ne sobecky, ale z lásky.“

Elenka neváhala, přistoupila k plotu a položila dlaň na nejbližší větev. „Prosím vás, pusťte mě k hrušce. Moje babička je nemocná, a chci jí pomoct. Nebudu trhat víc, než je potřeba, jen jedinou…“

Trní zavrzalo, zavlnilo se, a pak — ku překvapení všech — se před Elenkou otevřel průchod. Opatrně šla dál, jednorožec za ní.

Zlatý hruškovník stál uprostřed malé mýtinky, zalité zvláštním světlem. Dole u kořenů zpíval potůček a na větvích se houpaly zlaté hrušky, zářící i ve stínu.

Elenka natáhla ruku k jedné z nich, ale než se jí mohla dotknout, strom tiše zašuměl. Jeho listy zašustily a zlatá hruška sama spadla do jejích dlaní. Byla lehká, teplá, voněla medem a jablky.

„Děkuji,“ zašeptala Elenka a uklonila se.

Víla se usmála, zamířila vzhůru a pokynula k návratu. Lirián se zvedl na nohy a jemně Elenku nesl stejnou cestou zpět.

Když se vrátila do vesnice, její babička slabě ležela na lůžku. Elenka jí s láskou nabídla plátek hrušky. Babička jej se sípáním polkla… a zázrakem hned promluvila jasnějším hlasem: „Je to, jako by mi srdce znovu zpívalo.“

Vesničané se o příběhu Elenky brzy dozvěděli. Každý chtěl hrušku, ale žádný další se k ní už nedostal — trnový plot zůstal zavřený. Jen ti s opravdu čistým srdcem, kteří hledali pomoc pro druhé, mohli doufat v zázrak.

Od toho dne se stala Elenka vzorem dobrého srdce a statečnosti. Víla sice zmizela v ranních červáncích a jednorožec se vrátil do svého světa ticha a mlčení, ale v Elenčiných snech přicházeli často zpátky. Vždy jí připomněli, že skutečná síla nespočívá v kouzle, ale v lásce a odvaze pomáhat.