Za sedmero kopci a devatero lesy, kde se nebe dotýkalo travnatých plání a včely zpívaly písně na rozkvetlých loukách, se rozprostírala kouzelná zahrada. Nebyla to však ledajaká zahrada – byla skrytá za vysokou kamennou zdí porostlou břečťanem, kterou nikdo z okolních vesničanů nedokázal přelézt ani obejít. Říkalo se, že zahradu střeží stará magie a že do ní mohou vejít jen ti, kdo mají čisté srdce a odvahu jít za svým snem.

V jedné z vesnic pod kopcem žila dvanáctiletá dívka jménem Elenka. Byla zvídavá, veselá a měla zvláštní dar – rozuměla řeči ptáků a květin. Když ráno vstávala, šeptaly jí sedmikrásky dobré ráno, a když šla večer spát, slavíci jí zpívali ukolébavky. Elenka milovala přírodu a často si o samotě hrála pod starou jabloní za stodolou, kreslila do hlíny klacíkem obrázky a snila o tom, že jednou najde místo, kde květiny nikdy nezvadnou a kde se může smát každý den.

Jednoho dne, když se vydala na procházku za ves, uslyšela zvláštní šepot, který přicházel z lesa. Byl to hlas větru, nebo snad listí? Ne, byl to hlas starého kosa, který seděl na větvi dubu a kloval do žaludu.

„Elenko,“ zaskřehotal kos, „dnes je ten den. Dnes najdeš cestu do zahrady labyrintu.“

„Zahrady labyrintu?“ podivila se dívka.

Kos přikývl a klovl do větve, z níž se snesl na zem zelený lístek. „Sleduj lístek. Povede tě tam, kam jiní nedokázali dojít.“

Elenka uchopila lístek, který se jako motýlí křídlo vznášel ve vzduchu. Když ho vzala do dlaně, ucítila lehké mravenčení a náhle se před ní ve vzduchu otevřela úzká stezka lemovaná světélkujícími květy. Věděla, že tohle je kouzlo, a bez váhání se vydala po cestičce.

Cesta ji vedla mezi stromy, přes potoky a louky, až došla k vysoké kamenné zdi porostlé popínavým břečťanem. Uprostřed zdi stála branka z kovaného železa, na níž bylo vyryto: „Jen ten, kdo věří v zázraky, smí vstoupit.“

Elenka sebrala odvahu, vzala za kliku a branka se s tichým vrznutím otevřela. Za ní se rozprostírala zahrada tak nádherná, až se jí zatajil dech. Květiny všech barev tančily ve větru, stromy se klaněly, když procházela kolem, a uprostřed zahrady se tyčil živý labyrint z vysokých zelených keřů.

Když vstoupila do labyrintu, pocítila, jak se kolem ní všechno utišilo. Vzduch voněl po mátě a růžích, ale cesta byla spletitá a tichá. Na každé křižovatce stála socha zvířete – lišky, sovy, jelena nebo žáby – a každá šeptala hádanku.

První socha, liška, se zeptala: „Co má kořen, ale neroste?“

Elenka se zamyslela. „Klíč!“ zvolala, ale liška zavrtěla hlavou.

„Země,“ opravila se, a liška se usmála. Cestička se otevřela dál.

Druhá socha, sova, položila další otázku: „Dokážeš to zlomit, aniž bys to držela v ruce?“

„Slib,“ řekla Elenka, a sova zamrkala svýma jantarovýma očima. Cesta pokračovala.

Takto procházela dál a dál, odpovídala na hádanky, naslouchala zpěvu květin a šeptání větru, až došla do středu labyrintu. Tam stála fontána z čistého křišťálu, kolem níž rostly květiny, které nikdy nevadly. U fontány seděla stařenka s vlasy bílými jako měsíční svit a očima hlubokýma jako lesní studánka.

„Zdravím tě, Elenko,“ řekla stařenka. „Věděla jsem, že jednou přijdeš. Jsi ta, kdo má zahradu probudit.“

„Ale vždyť je tak krásná,“ podivila se Elenka.

„Ano, ale její srdce spí. Fontána už dávno neteče, a bez její vody zahrada pomalu ztrácí své kouzlo. Jen čisté srdce a odvaha mohou znovu osvobodit vodu života.“

Elenka pohlédla do fontány. Byla prázdná, ale na dně se leskl malý klíč. Dívka natáhla ruku a klíč vyzvedla. V ten okamžik se země lehce zachvěla a z keřů labyrintu začaly vylétat světlušky. Stařenka ukázala na malá dvířka u paty sochy, která stála vedle fontány.

„Tam vlož klíč,“ řekla.

Elenka to udělala a s cvaknutím se spustil mechanismus. Fontána se rozzářila stříbrným světlem a voda začala tryskat vzhůru jako průzračná duha. Zahrada se rozzářila novým životem – květiny zpívaly, ptáci létali v kruzích a samotný labyrint se proměnil ve spirálu z barevného světla.

Stařenka se pousmála. „Dala jsi zahradě nový dech. Teď se můžeš vrátit, ale pamatuj – kdo jednou vstoupil do kouzelné zahrady, nese její světlo v srdci navždy.“

Elenka se ještě jednou rozhlédla po zahradě, která teď vypadala jako sen. Cestička se před ní rozvinula jako zlatá stuha a vedla zpět k brance. Když jí prošla, zahrada zmizela jako pára nad hrncem. Stála opět v lese, ale něco bylo jiné – v srdci jí hřálo světlo, které tam předtím nebylo.

Od toho dne se Elenka usmívala víc než dřív. Když se jí někdo ptal, proč je tak veselá, jen se tajemně usmála. Soustředěně sázela květiny, zalévala je vodou z potoka a šeptala jim staré písně, které se naučila v zahradě.

A když přišel večer a nebe se zbarvilo do růžova, zdálo se, že květiny v její zahrádce zpívají. Možná to byl jen vítr, ale možná… možná to byla ozvěna kouzelné zahrady, která žila dál v jejím srdci.