Daleko za modrými kopci, kde se krajina vlnila jako mořská hladina a v noci svítily hvězdy jasněji než jinde, stála vysoká věž. Nikdo přesně nevěděl, kdo ji postavil a proč, ale každý v okolních vesnicích o ní slyšel. Říkalo se jí Zrcadlová věž, protože její zdi byly pokryty zrcadlovým kamenem, takže se v ní odráželo vše – mraky, slunce, dokonce i ptáci, kteří kolem proletěli.

V jedné z těch vesnic žila dívka jménem Elenka. Byla to zvídavá a odvážná děvčata s kudrnatými vlasy a očima jak čerstvě otevřený květ. Často sedávala na kameni u potoka a poslouchala prastaré příběhy, které jí šeptal vítr nebo bublání vody.

Jednou, když byla babička nemocná a Elenka šla nasbírat bylinky na čaj, narazila v lese na starou cestu, kterou nikdy dřív neviděla. Vedla ji mezi stromy až k místu, kde stála kamenná brána porostlá mechem. Nad ní byl vytesán nápis: *„Kdo touží poznat pravdu, musí projít bludištěm zrcadel.“*

Elenka se nezalekla. Babička jí říkala, že pravda osvobozuje, a tak prošla bránou. Ocitla se v obrovském zahradním bludišti. Stěny byly z živého břečťanu a mezi nimi stály vysoké zrcadla. Každé bylo jiné – některé ukazovaly obraz tak, jak byl, jiné převracely realitu naruby.

Když šla dál a dál, bludiště se zdálo větší a složitější. Některá zrcadla mluvila, jiná zpívala, další tiše šeptala Elenčina tajemství. Jedno ukázalo, jak by vypadala jako princezna, jiné jako stařenka, a další jí ukázalo, jak by vypadala, kdyby byla sobecká a zlá. Elenka z toho byla nejdřív zmatená, ale pak si uvědomila, že zrcadla nejsou od toho, aby jí ukázala, kým je, ale kým by se mohla stát.

Po dlouhém bloudění dorazila k okrouhlému nádvoří uprostřed bludiště, kde stálo největší zrcadlo ze všech. Bylo vysoké jako dub a jeho rám byl vyřezávaný ze stříbrného dřeva. Když se do něj Elenka podívala, neuviděla svůj odraz – místo toho spatřila obraz druhé věže. Byla skoro stejná jako ta první, ale z jejího vrcholu plane zlaté světlo.

Ze zrcadla vyšla postava. Byla to žena ve zlatém plášti, její oči byly jako jezero klidu a hlas jako zvuk harfy.

„Jsi první, kdo došel až sem po dlouhé době,“ řekla. „Jmenuji se Lira. Jsem Strážkyně vědění a pravdy. Dvě věže stojí na opačných stranách tohoto světa. Jedna odráží to, co je – druhá ukazuje to, co může být. Ale věž budoucnosti je uvězněná kouzlem, a dokud nenajde klíč, její světlo nebude moci vést ostatní.“

„A ten klíč najdu kde?“ zeptala se Elenka.

Lira natáhla ruku a ukázala na zrcadlo. „Klíčem jsi ty. Ale musíš se rozhodnout – cesta do druhé věže je nebezpečná a vede skrz cestu úzkou a klikatou. Musíš poznat sama sebe, překonat pochyby a nalézt odvahu.“

Elenka neváhala. Přes zrcadlo prošla do druhého světa. Tam všechno vypadalo jinak – barvy byly sytější, tráva voněla sladčeji a nebe bylo plné třpytivých mraků. Ale všude kolem stála mlha.

Putovala lesy, horami i údolími, a v každém místě musela něco obětovat. V tichém údolí se vzdala svého oblíbeného náramku, aby zachránila malého skřítka, uvězněného v kleci ze stínů. V hořícím lese ztratila střevíčky, když přenášela kuře přes rozžhavené uhlíky. A na Mořské výšině se musela rozhodnout, zda zachránit ptáka s poraněným křídlem nebo běžet dál – a ona zůstala s ptákem až do jeho uzdravení.

Na cestě ji provázely zvláštní bytosti – bílý jelen, který jí poradil, kde najít průsmyk mezi horami, svítící můra, co jí svítila cestu v tmavé jeskyni, a tři drobní kamenní mužíčci, kteří jí darovali kámen moudrosti, jenž ukazuje srdce těch, kteří lžou.

Když konečně dorazila k druhé věži – té věži budoucnosti – byla noc. Věž byla pokrytá pavučinami a z temnoty vycházely šepoty. „Nemůžeš dál,“ volal hlas. „Zůstaň, otoč se, vrať se do pohodlí.“

Ale Elenka si vzpomněla na babičku, na zpěvy zrcadel, na utrmáceného ptáčka a skřítka se slzami v očích. Věděla, že každý její čin byl jako klíč. Vzala kámen moudrosti a položila ho na dveře věže. Ty se s hlubokým burácením otevřely.

Uvnitř byla tma, ale jen na okamžik. Pak se rozzářily vnitřní stěny věže – nebyly to obyčejné zdi, ale živé vzpomínky všeho dobrého, co kdy kdo udělal. Byly tam obrazy i její pomoci druhým, odrazy laskavých srdcí. Každé kouzelné zrcadlo, co potkala, tu bylo, spojeno v jednu síť moudrosti a naděje.

„Naplnila jsi světlo této věže,“ zazněl hlas Liry, která se zjevila pod vysokou kopulí. „Nyní světlo svítí skrze všechny věže – a ukazuje cestu těm, kteří přišli po tobě.“

Elenka se usmála. Svět se rozzářil, mlha se rozplynula a zlaté světlo začalo proudit ke všem koutům světa jako řeka tepla a porozumění.

Když se vrátila do své vesnice, lidé ji objali a poslouchali její vyprávění ještě celé generace. Večer znovu sedávala u potoka, ale už ne sama – děti, ptáci a vítr naslouchali jejím příběhům o věžích, bludištích a odrazech, které ukazují, co dělá člověka skutečně silným – srdce, odvaha a pravda.