V hlubokém lese, kde se stromy skláněly až k zemi, aby si pošeptaly lesní tajemství, žil malý elf jménem Lior. Byl to veselý a zvídavý skřítek s vlasy barvy mechu a očima jako kapky ranní rosy. Každý den objevoval nová zákoutí lesa, naslouchal zpěvu ptáků a učil se řeči květin. Měl rád všechno živé, ale nejraději trávil čas u potůčku, který si cestu lesem vine jako stříbrná nitka.

Jednoho rána, když slunce teprve začalo barvit listy do zlata, Lior zaslechl podivný zvuk. Nebyl to zpěv ptáčků ani šumění vody – byl to hlasitý mekot. Opatrně se vydal za zvukem a brzy narazil na neobvyklý výjev. U potůčku stála koza. Ale nebyla to obyčejná koza – měla měkkou srst stříbrné barvy a oči, které vypadaly jako dvě malé perly.

„Kdo jsi?“ zeptal se Lior, když k ní přistoupil.

Koza se na něj podívala a smutně zamrkala. „Jmenuji se Perlička,“ odpověděla tichým hlasem. „Zabloudila jsem. Pocházím z Hruškového sadu za Třpytivým údolím, ale včera večer mě zlákal zvláštní zvuk, a když jsem ho následovala, ztratila jsem cestu zpět.“

Lior se zamyslel. Hruškový sad znal jen z vyprávění starších elfů. Prý tam rostou nejšťavnatější hrušky na světě a každý strom má své jméno. Ale cesta do Třpytivého údolí byla dlouhá a nebezpečná, plná kouzel, která si s nezvanými hosty nerada hrála.

„Neboj se, Perličko,“ řekl Lior rozhodně. „Pomohu ti najít cestu zpět domů.“

A tak začalo jejich dobrodružství. Lior si sbalil do pytlíku trochu lesních bobulí, sušené mechy a kapesní zrcátko, které mu kdysi daroval lesní vítr, a společně s Perličkou se vydali po proudu potůčku, protože Lior věděl, že ten teče směrem k údolí.

Cesta byla zpočátku snadná. Ptáci jim zpívali, motýli tančili kolem jejich hlav a voda v potůčku klokotala jako by je povzbuzovala. Ale odpoledne se obloha zatáhla a z lesa se začaly ozývat zvláštní zvuky. Najednou z houští vyskočila skupinka stínových skřítků – byli to malí zlomyslní tvorové, kteří se bavili tím, že poutníkům pletli cestu.

„Kam myslíš, že jdete?“ zasyčel největší z nich. „Nikdo neprojde bez zkoušky!“

Lior se postavil před Perličku a zvedl bradu. „Jaká zkouška? My jen hledáme cestu do Hruškového sadu.“

Skřítek se zasmál. „Pak musíš odpovědět na hádanku. Neuhodneš – neprojdeš. Uhádneš – pomůžeme ti.“

Lior přikývl. „Tak mi ji řekni.“

Skřítek se ušklíbl a spustil:

„Zlaté nitky na hlavě má,
v noci spí, ve dne zpívá.
V hnízdě, které listy chrání,
sní o létání bez přistání.
Co je to?“

Lior se zamyslel. Zlaté nitky… zpívá… hnízdo… létání… „To je přece ptáček!“ zvolal.

Skřítek se zamračil. „Správně,“ zabručel. „Ale to byla jen první zkouška.“

„A kolik jich ještě je?“ zeptal se Lior.

„Tři,“ odvětil skřítek a zmizel i s ostatními do houští.

Lior s Perličkou pokračovali, ale les byl teď tišší. I potůček tekl tišeji, jako by se bál. Když dorazili na mýtinu, spatřili strom – ale nebyl to obyčejný strom. Byl to starý, pokroucený hruškovník, jehož větve se vinuly jako prsty kouzelníka. Na jedné z nejnižších větví visela jediná hruška, zlatá a lesklá jako slunce.

„To je Strom Příběhů,“ zašeptala Perlička. „Vypráví se, že kdo sní jeho hrušku, uslyší hlas lesa.“

Lior pocítil, že je to další zkouška. Přistoupil ke stromu, ale jakmile natáhl ruku, větve se pohnuly a ze stromu se ozval hluboký hlas: „Než si vezmeš, musíš dát. Co daruješ, to získáš.“

Lior se zamyslel. Co může darovat? Vytáhl ze svého pytlíku kapesní zrcátko. „Tohle mi dal lesní vítr. Ukazuje věci tak, jak jsou, i když se zdají jiné. Nabízím ti ho.“

Větve se pohnuly, zrcátko zmizelo a hruška spadla do Liorovy dlaně. Když ji rozkrojil, uvnitř zazářilo světlo a z něj zazněl hlas: „Cesta do Hruškového sadu vede skrze křídla, která nejsou ptáčí.“

Lior i Perlička se na sebe podívali. Křídla, která nejsou ptáčí? Co to může být?

Pokračovali dál a brzy dorazili k vodopádu. Voda padala z vysoké skály, a jak dopadala, tvořila mlžný oblouk. V té mlze se náhle objevily průsvitné postavy – víly. Měly křídla jako vážky, třpytivá jako ranní rosa. Jedna z nich přistoupila k Liorovi.

„Slyšeli jsme hlas Stromu Příběhů,“ řekla. „Hledáš Hruškový sad. My tě tam můžeme vzít. Ale jen ten, kdo má srdce čisté, smí letět s námi.“

Víly se vznesly a obklopily Liora i Perličku. Jejich křídla vydávala jemné zvuky, jako když se chvějí struny harfy. A najednou Lior cítil, jak se mu záda zahřívají. Když se podíval, měl na nich křídla – lehká, třepotavá, stejná jako víly. I Perlička měla na bocích stříbrné závoje, které se pohybovaly jako křídla.

„Jste připraveni,“ usmála se víla a vznesla se do vzduchu.

Lior s Perličkou letěli s nimi. Přelétli lesy, řeky i kopce, až se před nimi otevřelo Třpytivé údolí. Tam, mezi jemně zelenými kopci, ležel Hruškový sad. Stromy zde byly plné zralých plodů a vzduch voněl jako med.

Z jedné cestičky vyběhla další koza – měla stejnou stříbrnou srst jako Perlička, ale na krku se jí houpal zvoneček.

„Perličko!“ zvolala a objala ji. „Tak dlouho jsme tě hledali!“

Perlička se rozplakala radostí. „Tohle je můj domov, Liori. A tys mi ho pomohl najít.“

Lior se usmál. „Bylo mi ctí.“

Víly se rozloučily a pomalu mizely ve vzduchu. Křídla Liorovi i Perličce zmizela stejně, jak se objevila. Ale v jejich srdcích zůstalo kouzlo a přátelství, které je poutalo navždy.

Lior ještě ten večer dostal malý dárek – zlatou hrušku, která se nikdy nekazí. Dar od stromů jako poděkování. A když se vrátil zpět do svého lesa a posadil se k potůčku, cítil, že i když se vrátil domů, jeho srdce bude navždy kousek v Hruškovém sadu – tam, kde přátelství má křídla.