Uprostřed hlubokého lesa, kde stromy šeptaly staré příběhy a kapradí tančilo ve větru, žila malá elfka jménem Liora. Byla tak maličká, že by se vešla na dlaň člověka, a její průsvitná křídla se třpytila jako rosa na ranním slunci. Liora byla zvědavá a odvážná, a i když ji starší elfové varovali, aby se držela dál od hranic lesa, toužila poznat svět za jeho zelenou oponou.

Jednoho dne, když se slunce opíralo o koruny stromů a světlo se lámalo na tisíce zlatých paprsků, Liora uslyšela tichý pláč. Zvuk vycházel z nedaleké mýtiny, kde rostl obrovský dub s dutinou u kořenů. Přiletěla blíž a spatřila malého chlapce, který seděl na mechu a měl hlavu v dlaních. Jeho oblečení bylo potrhané a tváře měl umazané od slz.

„Proč pláčeš?“ zeptala se Liora jemně a přistála na větvi nad ním.

Chlapec vzhlédl a překvapeně zamrkal. „Kdo jsi?“ zeptal se a otřel si oči.

„Jsem Liora, elfka z tohoto lesa. Ty jsi člověk, že? Co tady děláš tak daleko od vesnice?“

Chlapec se jmenoval Matěj a vyprávěl jí svůj příběh. Přišel do lesa hledat léčivou bylinu pro svou nemocnou sestru, ale ztratil se. Už několik hodin bloudil mezi stromy a nemohl najít cestu zpátky. Liora ho pozorně poslouchala a v jejím drobném srdci vzklíčila touha mu pomoci.

„Neboj se, Matěji,“ řekla s úsměvem. „Pomůžu ti najít cestu domů. Ale nejprve musíme najít tu bylinu, o které jsi mluvil. Jak vypadá?“

Matěj popsal květinu s modrými okvětními lístky, která voněla jako med. Liora přemýšlela. „To bude Hvězdná kapka,“ řekla. „Roste jen na kouzelném palouku uprostřed lesa, ale dostat se tam není snadné. Musíme překonat několik překážek.“

Společně se vydali na cestu. Liora vedla Matěje úzkými stezkami, kde se větve proplétaly jako spletité ruce a mech pod nohama tlumil každý krok. Brzy dorazili k první překážce – potoku, který se táhl jako stříbrná stuha. Proud byl však silný a voda bublala tak hlasitě, že přehlušovala jejich hlasy.

„Musíme přes něj,“ řekla Liora. „Ale nemůžeme ho přebrodit. Proud by tě odnesl.“

Vtom si všimla hejnka vážek, které se třepetaly nad hladinou. „Počkej tady,“ řekla Matějovi a přeletěla na druhou stranu potoka. Tam utrhla květinu, jejíž vůně vážky přilákala. Jakmile se vážky seskupily, Liora je požádala o pomoc.

„Pomozte mému příteli přejít potok,“ prosila. „Je to důležité.“

Vážky souhlasily a vytvořily z vlastních těl most. Matěj přešel opatrně na druhou stranu a s úžasem poděkoval vážkám, které se pak rozletěly zpět do lesa.

Dále na cestě narazili na obrovskou pavučinu, která visela mezi dvěma stromy a blokovala cestu. Pavučinu stvořil starý pavouk jménem Arak, který byl známý svou moudrostí, ale také svou náladovostí.

„Kdo se odváží rušit mé dílo?“ zasyčel pavouk, když spatřil Lioru a Matěje.

„Promiň, Araku,“ řekla Liora. „Potřebujeme projít. Pomáháme Matějovi najít Hvězdnou kapku pro jeho nemocnou sestru.“

Arak chvíli přemýšlel. „Dobrá,“ řekl nakonec. „Můžete projít, ale musíte mi přinést ztracenou perlu, která spadla do blízké rokle. Bez ní se nepohnu.“

Liora a Matěj tedy zamířili k rokli. Byla temná a hluboká, ale ve světle elfčiných křídel objevili perlu, která se leskla mezi kameny. Matěj se natáhl a opatrně ji zvedl. Když ji donesli zpět Arakovi, pavouk potěšeně zamručel a pavučinu odstranil.

Nakonec dorazili ke kouzelnému palouku. Byl to nejkrásnější palouk, jaký si Matěj dokázal představit. Vzduch voněl po květinách a světlo se odráželo od kapek rosy, které zářily jako drahokamy. Uprostřed rostla jediná květina – Hvězdná kapka. Matěj ji opatrně utrhl a poděkoval Lioře za pomoc.

„Teď tě doprovodím zpátky domů,“ řekla elfka a zamrkala křídly.

Cestou zpátky je opět čekaly překážky, ale díky Liořině odvaze a Matějově odhodlání je všechny překonali. Když konečně dorazili na okraj lesa, Liora se zastavila.

„Nemůžu jít dál,“ řekla. „Les je můj domov. Ale ty už cestu najdeš.“

Matěj byl smutný, že se musí rozloučit, ale slíbil, že na ni nikdy nezapomene. Pak se rozběhl k vesnici, kde už na něj čekali jeho rodiče. Květina skutečně pomohla uzdravit jeho sestru a Matěj často vyprávěl příběh o malé elfce, která mu zachránila nejen sestru, ale i jeho vlastní odvahu.

Mezitím Liora seděla na větvi starého dubu a dívala se na hvězdy, které se třpytily na obloze. Věděla, že udělala správnou věc, a její srdce bylo plné radosti.