Za sedmero horami a devatero lesy, tam, kde vítr šeptá do korun stromů pradávné písně a noc voní jako čerstvě rozkvetlé kapradí, se ukrýval prastarý pramen. Pramen nebyl ledajaký — říkalo se mu Stříbrná slza. Voda z něj byla tak čistá, že se v ní odrážel i Měsíc, i když bylo jasno a měsíc nebyl na obloze. Říkalo se, že pramen má kouzelnou moc a že ten, kdo se z něj napije s čistým srdcem, uvidí pravdu, která mu v životě chybí.

Kolem pramene rostl mech měkký jako peříčka a kapradiny, které se v noci zavíraly jako knížky s tajemstvím. Pramen střežila tvorečka, kterou málokdo znával — ještěrka jménem Lyra. Byla to ještěrka s očima jako jantar a šupinkami, které pod světlem měsíce zářily jako drobné drahokamy. Lyra mluvila jen tehdy, když bylo opravdu třeba, a měla zvláštní dar — dokázala poznat, kdo přichází s dobrým úmyslem a kdo ne.

Jednoho dne, když se Měsíc na obloze zakulatil do své nejsvětlejší podoby, vstoupila do lesa dívka jménem Elia. Měla vlasy tmavé jako noc bez hvězd a nosila závoj, který jí věnovala její babička. Ten závoj nebyl obyčejný — byl ušitý z vláken měsíční pavučiny a voněl po horské mátě a lesních malinách. Elia putovala dlouho, srdce jí bilo sotva slyšitelně, ale v očích měla zvláštní lesk, jako by něco hledala a věřila, že to najde.

Její vesnice byla sužována suchem. Studny vyschly, řeky se proměnily v úzké potůčky a zem praskala žízní. Stařešinové si šeptali o pramenu, ze kterého kdysi dávno přivedli vodu až do jejich polí, ale dnes ho už nikdo neznal. Elia se rozhodla pramen najít. Ne pro sebe, ale pro všechny v její vesnici.

Jak tak šla mlčenlivým lesem, všimla si, že stromy jsou tišší než obvykle. Ptáci zpívali ve zvláštním tempu a vítr jí cuchal závoj, jako by se jí snažil něco říct. Nakonec, když slunce zapadlo a obloha se zalila stříbrem luny, objevila mýtinu. A uprostřed ní zurčel pramen.

Stříbrná slza zpívala jemnou písničku — skladbu složenou z tisíců kapek, z hromování deště a ševelení větví. Elia byla tak ohromená krásou místa, že si ani nevšimla, když se vedle ní objevila Lyra. Malá ještěrka seděla na kameni a zamrkala na dívku.

„Proč jsi přišla, dítě noci?“ zeptala se Lyra svým hvízdavým hlasem, který zněl jako tón z vodní píšťalky.

Elia poklekla vedle pramene a sklopila oči. „Moje vesnice trpí. Všichni mají žízeň. Potřebujeme vodu. Já… nechci si ji vzít, jen… chci vědět jak pomoci.“

Lyra zvedla jednu nožku a ukázala na závoj. „Ten závoj — odkud ho máš?“

„Po babičce. Říkala, že jí ho jedenkrát daroval lunární tkalec v noci, kdy nebe rozkvetlo hvězdami. Byl prý ušit z pavučin měsíců, které nikdy nezapadly.“

Ještěrka zamžikala. „Pak není pochyb. Tvůj závoj je klíč.“

Vysvětlila, že z pramene nelze vodu jen tak vzít. Každý, kdo se pokusil bez dovolení napít či vodu odnést, se ztratil v lese a už nikdy nenašel cestu zpět. Ale pramen prý sám hledá toho, kdo ho očistí. Kdo jej ochrání od smutku, který pramen sužuje. A Lyra poprvé za hlasitého šustění listí vyprávěla, co pramen trápí.

Kdysi dávno, než svět zapomněl na kouzla, přinesla k prameni dívka z hor závoj, stejný, jako má Elia. Byla to přítelkyně Měsíce, dívka jménem Saraya. Když se usmála, rozkvetly sněženky, i kdyby byl červenec. Jednoho dne kdosi závoj ukradl a pramen začal slzet. Jeho slza se stala tím, co teď zpívá — stříbrným proudem věčné touhy a čekání.

„A já ten závoj nesu zpět,“ pochopila Elia. „Možná ne ten samý, ale z té samé pavučiny, z téhož světla.“

Lyra kývla hlavou. „Pak jej polož na hladinu.“

Elia roztřesenýma rukama sundala závoj a rozprostřela jej nad pramen. Ten se zaleskl, jemně zavířil a voda vystříkla jako fontána. Z pramene se zvedla žena z vody, průzračná jako rosa a zpívala písně, kterým Elia nerozuměla, ale srdce jí plakalo radostí.

„Děkuji ti, dítě noci,“ promluvil hlas vody. „Donesla jsi mi paměť, donesla jsi světlo tam, kam ho už nikdo nenosil. Staneš se ochránkyní pramene, ale také jeho hlasem. Vrať se do své vesnice, a kam potřebuješ vést vodu — tam půjde.“

Elia se naposledy podívala na Lyru, která se už měnila v lesknoucí se drahokam a vklouzla zpět do mechu. Sama voda jí nabídla kapku, kterou naplnila kalíšek, co nosila na krku — maličký stříbrný pohárek po matce.

Když se Elia vrátila do vesnice, všem se z úžasu zatočila hlava. Elia jen mlčky poklekla k suché zemi, odšpuntovala kalíšek a kapka vody se vpila do prachu. V tu chvíli se z hlíny vyrašila první tráva, studna začala bublat a obloha naplnila mraky. První déšť po dlouhé době zaplakal nad zemí.

Závoj, do té doby voňavý po lesních malinách, zmizel. Zůstal po něm jen dotek měsíce na Eliiných vlasech.

A od toho dne šla ke každé studni, která vysychala, a s nádechem vody pramene Stříbrné slzy obnovila její sílu. Nad jejím domem noc co noc plul Měsíc, jasnější než kde jinde, a ještěrka Lyra ji ve snech učila jazyk vody a šepot lesa.

Vesnice už nikdy nežíznila a každý, kdo se napil z jejich nových studní, cítil, jako by pil světlo Měsíce samotného.