Za sedmero horami a devatero řekami se rozprostíralo malebné království jménem Medovníkov. Bylo známé po celém kraji svými sladkými perníky, které se pekly podle tajného receptu předávaného z generace na generaci. V srdci Medovníkova stál dům s červenou střechou, ve kterém žil starý pekař jménem Bartoloměj se svou vnučkou Elinkou. Elinka milovala vůni skořice a medu, která se linula z dědečkova pekařského krbu, a často mu pomáhala válet těsto a vykrajovat perníkové srdíčka.

Jednoho podvečera, když se obloha zbarvila do růžova a nad horami se vznášel jemný opar, našla Elinka na půdě starou, zaprášenou lampu. Byla z mědi, pokrytá zelenou patinou, a na jejím boku byl vyrytý podivný znak – kapka vody uzavřená v plameni.

„Dědečku, co je to za lampu?“ zeptala se Elinka, když ji donesla dolů.

Bartoloměj ji chvíli pozoroval, pak se usmál a řekl: „Ach, ta lampa… to je starý rodinný poklad. Říká se, že když ji někdo vyčistí pod tekoucí vodou z Horského pramene, může se stát zázrak.“

„Zázrak?“ vydechla Elinka s očima doširoka otevřenýma.

„Ano,“ přikývl Bartoloměj. „Ale Horský pramen je hluboko v Temném lese, kam se nikdo neodváží. Říká se, že ho střeží vodní duchové.“

Elinka se té noci neklidně převalovala v posteli. Myslela na lampu, na pramen a na zázraky. V srdci cítila, že ji něco volá – možná to byl duch dobrodružství, možná něco víc.

Brzy ráno si sbalila malý raneček s perníky, teplým šátkem a lampou. Neřekla dědečkovi ani slovo, nechtěla, aby se o ni bál. Vydala se lesní stezkou, která vedla k Temnému lesu.

Cesta byla dlouhá a klikatá. Elinka procházela mezi vysokými stromy, slyšela šepoty větru a šustění listí. Občas se jí zdálo, že ji někdo sleduje, ale když se otočila, nikdo tam nebyl.

Po dvou dnech dorazila k jezeru, jehož voda byla tak průzračná, že bylo možné vidět až na jeho dno. Uprostřed jezera stál ostrůvek, a z jeho středu vyvěral stříbrný pramen. To musel být Horský pramen!

Elinka se rozhlédla po břehu a hledala způsob, jak se na ostrůvek dostat. Vtom se hladina zčeřila a z vody se vynořila postava – stříbrná žena s vlasy jako vodopád a očima jako kapky rosy.

„Kdo se opovažuje rušit klid Horského pramene?“ promluvila žena hlasem, který zněl jako zurčící potok.

Elinka poklekla a pokorně odpověděla: „Jsem Elinka z Medovníkova. Přišla jsem zjistit, zda lampa, kterou jsem našla, opravdu dokáže přinést zázrak.“

Vodní žena se na ni zadívala dlouhým pohledem. Pak sáhla do vody a vytáhla průsvitný kámen – diamant, který zářil v ranním slunci jako hvězda.

„Zázraky nejsou jen o přáních,“ řekla. „Jsou o čistotě srdce. Pokud tvé úmysly nejsou sobecké, tvá lampa může ožít.“

Elinka položila lampu pod pramen. Jakmile se jí dotkla první kapka, lampa se rozzářila teplým světlem. Z jejího hrdla se vyvalil jemný dým a z něj se zformoval malý, veselý duch s perníkovým kloboukem na hlavě.

„Hurá! Konečně volný!“ zvolal duch. „Díky, Elinko! Co si přeješ?“

Elinka chvíli přemýšlela, pak řekla: „Přeji si, aby v našem království nikdy nechyběla čistá voda a aby perníky mého dědečka dělaly lidem radost po celá pokolení.“

Duch se zasmál. „To je přání hodné čistého srdce!“ A luskl prsty.

V tu chvíli se voda v jezeře začala třpytit jako diamanty, a nad Medovníkovem se objevil nový, třpytivý vodovod – pramen, který nikdy nevyschl. Každý, kdo ochutnal vodu z tohoto pramene, pocítil radost, klid a chuť na sladké.

Elinka se vrátila domů, kde ji dědeček již netrpělivě vyhlížel. Když mu vše vyprávěla, nehněval se, ale objal ji se slzami v očích.

Od té doby byla jejich pekárna vyhlášená nejen perníky, ale i kouzelnou vodou, kterou nabízeli zdarma každému pocestnému. Lampa byla vystavena v krbu a v noci tiše světélkovala, jako by připomínala, že zázraky se dějí tam, kde je srdce čisté a úmysly dobré.

A diamant? Ten Elinka uložila do perníkového srdce, které vyselo nad vchodem do pekárny. Říká se, že kdo se na něj podívá s laskavým srdcem, pocítí teplo a vůni domova, i když je tisíce mil daleko.