Kdysi dávno, v království ukrytém mezi hlubokými lesy a vysokými horami, se rozprostíralo jezero tak čisté, že se v něm zrcadlily i hvězdy na noční obloze. Lidé z okolních vesnic jezeru říkali Stříbropěnka, neboť jeho voda se na slunci třpytila jako stříbrná pěna. Jezero bylo nejen krásné, ale i kouzelné – jeho voda měla moc léčit a dávat sílu těm, kdo ji pili s čistým srdcem.

U jezera žila dívka jménem Elinka. Byla to sirota, kterou vychovala stará bylinkářka jménem Běla. Elinka měla vlasy barvy pšenice a oči jako dvě modré studánky. Každé ráno chodila k jezeru nabrat vodu pro nemocné z vesnice a pomáhala Běle vařit léčivé čaje a masti. Lidé ji měli rádi, protože byla laskavá a vždy ochotná pomoci.

Jednoho dne však přišla změna. Od severu dorazil k jezeru cizinec, vysoký muž v temném plášti, se zrakem chladným jako led. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ale říkalo se, že je čaroděj a že ovládá moc ohně. Jmenoval se Kraknor.

Kraknor měl s jezerem své úmysly. Toužil po jeho kouzelné vodě, aby ji mohl přetvořit na oheň věčného plamene a získat moc nad celým královstvím. Ale protože voda je proti ohni, nemohl ji ovládnout silou. Místo toho začal pomalu, potají, očarovávat stromy kolem jezera, vysoušet půdu a lámat rovnováhu mezi živly.

Lidé si brzy všimli, že voda v jezeře začíná tmavnout a její léčivá moc slábne. Zvířata z lesa utíkala pryč a ptáci přestali zpívat. Běla tušila, že za tím může být temná magie, a varovala Elinku, aby byla opatrná. Elinka však cítila, že nemůže jen přihlížet, jak jejich milované jezero umírá.

Jedné noci, kdy měsíc svítil jako stříbrný talíř na obloze, se Elinka vydala k jezeru. U jeho břehu našla starou kamennou sochu víly, která tam stála od nepaměti. Socha byla pokrytá mechem a lišejníkem, ale Elinka si všimla, že jí z očí tečou slzy. Dotkla se chladného kamene a v tu chvíli ucítila, jak jí kolem ruky zavířila voda.

Z vody vystoupil mlžný přízrak – byla to vodní víla jménem Lirien, strážkyně jezera. Byla slabá a bledá, protože voda ztrácela svou sílu. „Elinko,“ promluvila tichým hlasem, „jen čisté srdce může zachránit Stříbropěnku. Musíš najít Tři živly – dech vody, dech ohně a dech větru. Jen tak obnovíš rovnováhu a porazíš Kraknora.“

Elinka přikývla, i když měla strach. Věděla, že to bude nebezpečné, ale nemohla dovolit, aby jezero zemřelo.

První živlem byl dech vody – ukrytý v hluboké jeskyni za vodopádem, kam se lidé báli vstoupit. Elinka se tam vydala za úsvitu. Cesta byla kluzká a tma v jeskyni hustá jako smůla. Když dorazila do jejího nitra, našla malý pramen, z něhož tryskala voda tak čistá, až se jí chtělo plakat. U pramene seděl starý vodní duch jménem Vondar, který jí podal malou lahvičku s kapkou pramenité vody.

„Toto je dech vody,“ řekl. „Ale pamatuj, voda je klidná, ale i silná. Chraň ji svým srdcem.“

Druhým živlem byl dech ohně – ukrytý v srdci sopky, která spala po staletí, ale nyní začala hrozivě dunět. Elinka se vydala vzhůru po jejích svazích, až dorazila do kráteru. Tam našla ohnivého ptáka, fénixe jménem Flammar. Jeho peří žhnulo oranžovým světlem a oči měl jako dvě uhlíky.

„Dech ohně je vášnivý a nezkrotný,“ řekl. „Ale když ho vede láska, může léčit i chránit.“ Fénix jí zanechal ve vlasech plamen – maličký, který nehřál, ale svítil, jako by byl živý.

Třetím živlem byl dech větru – nejzáludnější ze všech. Elinka musela vystoupat na nejvyšší horu, kde vítr zpíval staré písně. Tam, na vrcholku, ji čekala vzdušná bytost jménem Aeron, který měl křídla z mraků a hlas jako šepot oblaků. Podal jí bílý pírko.

„Toto je dech větru. Pamatuj, vítr je svobodný, ale i proměnlivý. Použij ho moudře.“

S třemi živly se Elinka vrátila k jezeru. Ale Kraknor už tam čekal. Zasáhl zemi svou holí a okolo jezera vyšlehly plameny. Voda začala vřít a ptáci padali z nebe. Lidé z vesnice se schovávali, nedokázali čelit takové moci.

Elinka však vystoupila z lesa a postavila se mu. „Odejdi, Kraknore! Toto není tvé místo,“ zvolala.

Kraknor se zasmál. „Ty? Slabá dívka? Co zmůžeš proti mně?“

Elinka pozvedla ruce. Nejdřív použila dech vody – kapka z lahvičky spadla na zem a z ní vyrostl pramen, který uhasil plameny okolo jezera. Pak vydechla dech ohně – plamínek ve vlasech se změnil v ochranný kruh, který ji chránil před jeho kouzly. Nakonec pustila do vzduchu pírko – vítr se zdvihl a vzal s sebou Kraknorovu plášť i jeho sílu.

Kraknor zařval a zmizel v oblaku dýmu. Jeho kouzla se rozplynula, stromy se narovnaly, voda se vyčistila a víla Lirien znovu zazářila.

Lidé vyšli z úkrytů a radostně volali Elinčino jméno. Běla ji objala a řekla: „Věděla jsem, že v tobě je víc, než se zdá.“

Od té doby bylo jezero opět plné života. Elinka se stala jeho novou strážkyní, a ačkoli už nepotřebovalo každý den zachraňovat, věděla, že rovnováha mezi živly je křehká a musí se chránit láskou, odvahou a moudrostí.

A tak žila dál, s vílami, lidmi i zvířaty v míru a ve světle, které sama pomohla zachovat.