Hluboko v lesích uprostřed zelených kopců a křišťálu čistých potůčků stával starý dům. Nebyla to obyčejná chalupa – jeho stěny byly porostlé mechem, střecha byla porostlá květinami, které kvetly i v zimě, a z komína stoupal jemný dým, který voněl po meduňce a levanduli. V tom domě bydlela mladá děvčinka jménem Elinka.

Elinka byla sirotek. Když byla ještě malá, její rodiče zmizeli během bouřlivé noci a nechali ji jen s prastarou knihou bylinek a starostlivou kočkou jménem Matylda. Od té doby se Elinka sama starala o dům, pěstovala v zahradě léčivé bylinky a pomáhala poutníkům, kteří zabloudili v lese. Uměla připravit hojivé čaje, masti i kouzelné nápoje, které prýštily z vědění dávné magie.

Jednoho dne, když slunce svítilo tak jasně, až se zdálo, že les zpívá, uslyšela Elinka za domem tlumené chrčení a praskání větví. Matylda zasyčela a schovala se pod polštář.

„Kdo je tam?“ zavolala Elinka odvážně, a i když se jí trošku třásly kolena, popadla svou hůlku z lískového dřeva, darovanou jí lesem samotným.

Z houštiny se vybelhal stvoření, jaké ještě nikdy neviděla. Byl to trol — obrovský, huňatý, s chlupy zelenými jako kapradí a nos měl tak veliký, že na něm seděl kos. Ale jeho oči nebyly zlé, spíš smutné a unavené.

„Promiň, malá čarodějko,“ zamumlal trol, „já… já jsem ztracený. Potřebuji pomoc.“

Elinka mu nabídla lavičku u domu a přinesla mu čaj z heřmánku a lípy. Trol se představil jako Bumbal. Vyprávěl, že žil sám v hluboké horské jeskyni mnohem dál na severu, ale jednoho dne se probudil do světa, kde všechno bylo stejné, a přesto jiné.

„Všechno se mi rozmazalo,“ zamumlal. „Stejné stromy, ale necítím domov. Všechno voní jinak. A já každý den jdu, a každý den mě vede jiný šepot větru.“

Elinku jeho slova zarazila. „Možná jsi pod kouzlem,“ zamyslela se. „Něco tě odvádí od domova a nechce, abys našel cestu zpět.“

Té noci se Elinka ponořila do své staré Knihy bylinek. Listovala stránkami, až narazila na prstýnkovník — nenápadnou rostlinku s fialovými květy, o které se říkalo, že umí odhalit spletitá kouzla a nalézt ztracené cesty. Měla růst jen na místo, kde spí země a obloha v jednom. Elinka věděla, že to je mýtina Pod Třemi duby — staré místo, kam lidé nechodili, protože tam svět prý šeptal příliš hlasitě.

Ráno zabalila pár koláčků, vzala Bumbala za ruku (těžko se jí vešel do dlaně, jeho prsty byly tlusté jako pařez), Matylda šla s nimi, a vypravili se na cestu skrz les. Cestou narazili na mokřady strážené jezerní vílou, která chtěla výměnou za průchod hádance odpovědět. Elinka si lámala hlavu, ale Bumbal překvapil – opřel si bradu o lokty a zamyslel se:

„Co roste, aniž by pohnulo, co mluví, aniž dýchá, co má duši, a přece neslyší?“

„Stín!“ vykřikl.

Víla se zasmála a nechala je projít.

Na dalším místě je zastavil houf okřídlených mravenců, kteří si mysleli, že Bumbal přišel zničit jejich hnízdo. Elinka jim rychle připravila nápoj s kapkou mateřídoušky a medu, čímž je uklidnila. Mravenci se uklonili a darovali jim semínko pravdy — drobné zelené seménko, které mělo rozkvetnout, kdyby někdo lhal.

Po třech dnech putování dorazili k mýtině Pod Třemi duby. Vysoké stromy se tyčily k nebi jako strážci dávného lesa a vzduch byl plný šumění, zpěvu ptáků a jemného bzučení neviditelných bytostí.

Elinka začala hledat prstýnkovník. Proplétala se kapradím a borůvčím, až ho uviděla — rostlinka něžná, její květy fialově zářily i pod mrakem. Když ji utrhla, celá mýtina se zachvěla. Země pod jejich nohama se pohnula, vítr se zvedl a zavířil mezi duby.

Bumbal náhle padl na kolena. „Pamatuju si! Byl jsem očarován! Skřítek žárlil na mou jeskyni u jezera – a tak mě zahalil do kouzla zmatení, abych bloudil navěky…“

V tu chvíli začal vítr sílit, kroužil kolem nich jako divoký tanec. Elinka držela květinu pevně v ruce a vykřikla: „Sílo prstýnkovníku, odkryj pravdu a propusť poutaného!“

Z květu vyšlehl jasný paprsek světla, který v mžiku obalil Bumbala. Znovu se zem zachvěla, ale tentokrát jemně jako vánek. Světlo odeznělo a trol otevřel oči.

„Vidím cestu domů,“ zašeptal. „Vidím svou jeskyni, slyším zpěv svého jezera…“

Elinka se rozzářila. Bumbal měl zase svou sílu, svou paměť – kouzlo bylo zlomeno.

„Ale nechci odejít bez poděkování,“ dodal trol. Sáhl do kapsy a vytáhl drobný křišťálový kámen. „Tento kámen tě spojí s lesem — když ho položíš do krbu, k tvému domu se vrátí teplo, klid a… a třeba i přátelé.“

Elinka kámen schovala do kapsy a usmála se.

Rozloučili se na kraji mýtiny. Trol se vydal zpět na sever, s Matyldou si podal tlapu a slíbil, že ji přijede navštívit, ať už mu to potrvá roky nebo věky.

Když se Elinka vrátila do svého domu, položila kámen do krbu a oheň se okamžitě rozhořel zvláštním plamenem. Vůně bylinek byla intenzivnější, květiny na střeše začaly tančit, a všechno se rozzářilo. A v knihovně se náhle otevřela zaklapnutá stránka — ta, kterou nemohla roky přečíst. Byla tam mapa k místu, kde kdysi zmizeli její rodiče.

Elinka věděla, že jedno dobrodružství skončilo, ale nové právě začalo.

A tak dům v lesích, obklopený bylinkami, zůstal i nadále místem kouzel, přátelství a nových začátků.