Za sedmero horami a devatero lesy stála na samotném vrcholku nejvyšší skály věž, která se dotýkala nebe. Byla tak vysoká, že její střechu často líbali první ranní paprsky dřív než kohokoliv jiného. Tato věž nebyla obyčejná. Na jejím vrchu zářila hvězda. Nebyla to hvězda z nebe, jak by si kdo pomyslel, ale hvězda kouzelná, srdce samotné věže, jež ukrývala mocnější sílu, než si kdo dokázal představit.

Lidé z okolních vesnic si šuškali o jejích schopnostech. Prý dokázala uzdravit nemocné, přinést déšť do uschlých polí i světlo do nejtemnější noci. Ale odvážit se přiblížit věži mohl jen ten, kdo měl v srdci čistoty tolik, že by s ní zaplnil celé jezero.

Jednoho dne v jedné z vesnic, která ležela nejblíže věži, žila dívka jménem Eliška. Byla to sirota, kterou vychovávala stará bylinkářka. Eliška milovala hvězdy a každou noc se dívala vzhůru, přemýšlela o tom, jaký svět se skrývá v jejich záři. Nejvíc ji však fascinovala právě ta hvězda na věži – zářící jako lucerna uprostřed noci.

Jedné zimní noci onemocněla bylinkářka, a nic z jejích léčivých kořenů ani čajů jí nedokázalo pomoci. Eliška, zoufalá z myšlenky, že by mohla přijít o svou jedinou rodinu, se rozhodla, že se vydá k věži a požádá hvězdu o pomoc.

„Je to příliš nebezpečné, děvče,“ varovali ji vesničané. „Nikdo, kdo se pokusil ke hvězdné věži dojít, se už nikdy nevrátil.“

Ale Eliška měla v srdci lásku a odvahu. Vzala si teplý plášť, malý uzlík s chlebem a sýrem a vydala se za svitu měsíce na cestu. Lesy byly tiché, sníh křupal pod nohama a vítr si šeptal s větvemi stromů. Každý krok ji přibližoval k věži, kterou už z dálky viděla zářit jako maják.

Když dorazila na první úpatí skály, zjevil se jí první z mnoha strážců věže – kamenný vlk s očima z jantaru. Zaryl tlapy do sněhu a promluvil: „Kdo chce vystoupit k hvězdě, musí splnit mé přání.“

„Prosím, pane vlku,“ odhodlaně řekla Eliška, „přijímám tvou výzvu.“

„Přines mi rostlinu, která roste jen v noci a kvete, jakmile ji zahřeje naděje,“ řekl vlk a zmizel.

Eliška neztrácela čas. Pátrala v temném lese a po dlouhém hledání objevila malý stínový koutek, kde mezi sněhem vyrůstala modrofialová květina. Klekla si k ní a vyprávěla jí o své nemocné babičce, o tom, jak ji má ráda a že ji nechce ztratit. Květina se při jejích slovech rozzářila jako kolečko měsíčního světla a vykvetla. Přinesla ji vlkovi, který pokýval hlavou, usmál se očima a ustoupil z její cesty.

Na cestě ke druhému výběžku ji čekal další strážce – pták celý z plamenů. Seděl na větvi, která nikdy nehořela, a upíral na Elišku svá ohnivá očka.

„Kdo chce dál, musí najít a přinést mi kapku vody, která neuhasí plamen, ale rozhoří jej jasněji.“

Eliška věděla, že taková voda nebude k nalezení v obyčejné řece. Putovala, až našla pozlacený pramen, z něhož vyvěrala tuhá zima a přesto ze všeho vyzařoval klid. Sklonila se, nabrala vodu do rozpukané mušle a k ptákovi se vrátila. Jakmile kapka dopadla na jeho peří, vypukl kolem něj ohnivý věneček duhových plamenů. Pták zamával křídly a uvolnil jí cestu.

Nakonec, když už byla téměř u brány věže, spatřila posledního strážce – stařičkého muže s dlouhými stříbrnými vousy. Seděl na kameni a dřímotal.

„Ach, dítě moje,“ řekl, když ji spatřil. „Věž tě pustí dál jen tehdy, když prokážeš, že nežádáš nic pro sebe.“

Eliška poklekla a odpověděla: „Nepřišla jsem pro bohatství ani slávu. Chci jen, aby moje babička zůstala na světě aspoň o trochu déle. Je to celý můj život.“

Stařec se usmál a jeho oči zazářily hvězdným třpytem. „Pak jdi, dítě srdce čistého.“

Eliška vstoupila do věže. Schodiště se vinulo stále výš a výš, spirálami jako do nebe. Vzduch byl plný třpytu a tajemství. Když dorazila na samý vrch, stanula před hvězdou – nebyla to ani koule, ani kámen, ale bytost z čirého světla.

„Proč jsi mě hledala, dítě země?“ promluvila hvězda jemným hlasem.

Eliška se nebála. „Prosím, pomoc mé babičce. Je nemocná. Dej mi tvou moc, abych ji mohla uzdravit.“

Hvězda jí podala dlaně ze světla. „Moc není hračka. Pokud dáš někomu zdraví, musíš mu dát i důvod žít. Můžeš to udělat?“

Eliška přikývla.

Pak se jí hvězda dotkla čela a darovala jí malý světelný plamínek, který se uhnízdil v jejím srdci. „Běž, a zapomeň na všechno kromě lásky.“

Eliška se vrátila. Cesta zpátky byla lehká jako sen. Hvězda teď svítila i v jejích očích. Dorazila k nemocné bylinkářce, přiložila jí ruku na čelo a zašeptala: „Tady je světlo pro tvůj život…“

Stařenka se probudila. Vydechla dlouze, a v místnosti se rozlilo teplé světlo jako ze saní anděla.

Od té doby Eliška a její babička nebyly nikdy samy. V jejich domku hořel plamínek hvězdy, který pomáhal každému, kdo přišel. A věž tam na hoře? Ta dál zářila, ale jen pro ty, kdo nehledali pro sebe, ale pro druhé.