Za sedmero kopci a devatero řekami ležela vesnička jménem Hruškov. Lidé tam žili v míru a pohodě, obdělávali pole, pásli ovce a nejvíce se pyšnili svými hruškovými sady, ze kterých voněly sladké plody tak opojné, že i včely se každé jaro slétaly zdaleka, aby ochutnaly medovou šťávu z květů. Uprostřed této vesnice stál starý dřevěný mlýn, v němž bydlel chudý mlynář jménem Matěj se svou dcerou Eliškou.
Eliška byla dívka s vlasy zlatavými jako podzimní klasy, očima jako rozkvetlé chrpy a srdcem čistým jako pramen horské vody. Každé ráno, když kohout zakokrhal, vstávala dřív než slunce, napekla chléb, nasbírala hrušky a pomáhala otci ve mlýně. Lidé ji měli rádi nejen pro její laskavost, ale také pro neobyčejný závoj, který jí visel v truhle. Ten závoj byl dar od její matky, která zemřela, když byla Eliška ještě malá. Nikdo nevěděl, odkud závoj pochází, ale každému, kdo se na něj podíval, připadal jako z jiného světa – byl stříbřitý, zdobený nitkami zlata a lehoučký jako pavoučí pavučina.
Jednoho dne do vesnice dorazil zprávař na koni. Rozvášněně bouchal na dveře chalup a vykřikoval: „Královna hledá zlatý poklad, který má uzdravit jejího nemocného syna! Odměna pro toho, kdo jej přinese, bude větší než celý královský sad!“ Lidé se začali šuškat. Zlatý poklad? Kdepak ho najít?
Navečer, když se vesnice ponořila do šera a hvězdy se rozzářily jako diamanty na černém sametu, Eliška seděla u kamenné pece a opékala chleba. Její otec Matěj zamyšleně krájel hrušky na sušení. „Tatínku, co kdybych se vydala hledat ten zlatý poklad?“ nadhodila Eliška nesměle.
„Dcero, to je cesta nebezpečná,“ pokýval hlavou mlynář. „Ale vím, že tvé srdce je čisté a úmysly dobré. Když půjdeš, vezmi si závoj po mamince. Možná tě víc ochrání, než si myslíš.“
Druhý den ráno si Eliška upečený chléb zabalila do uzlíčku, ukryla hrušku do kapsy na znamení domova, závoj si přehodila přes ramena a vydala se na dobrodružství.
Putovala lesem, kde stromy šuměly pohádkami dávných časů, překračovala řeky po kluzkých kamenech a prodírala se vysokou trávou. Když se stmívalo, dorazila k lesní mýtině, kde rostla podivná hrušeň. Vypadala tisíce let stará, její kmen byl dutý a uvnitř svítilo teplé světlo.
„To je zvláštní místo,“ zamumlala Eliška.
Zároveň pocítila, jak závoj na jejích ramenou jemně zavál. Zpozorněla. Z hrušně najednou vystoupila postava – stará žena se zářivýma očima.
„Vítám tě, poutnice. Hledáš poklad, viď?“ pronesla žena hlasem jako šepot větru.
Eliška přikývla. „Ale nevím, kde ho mám hledat.“
„Poklad, který hledáš, zlatem je, ale ne ve smyslu bohatství. Musíš projít třemi zkouškami. Každá tě přivede blíž k pravému pokladu.“
A ženina postava se proměnila v světlo a zmizela v hrušni.
Eliška si sedla pod strom a usnula. Ráno ji probudil zpěv ptáků. Na zemi ležel lístek, na kterém bylo napsáno: *„Nasyt hladového, otevře se ti první brána.“* Eliška se zamyslela, vytáhla z ubrousku jeden pěkný bochník chleba a pokračovala v cestě.
Ušla ještě několik mil, když potkala podivného tvora – byl to muž se zježenými vousy, šaty z listí a očima jak twoří sklo. Seděl u cesty a držel si břicho.
„Ach, ach, ach,“ bědoval. „Tolik dní jsem nic nejedl, žaludky mi hrají smutné písně.“
Eliška bez váhání vytáhla bochník chleba a podala mu ho.
„Pro tebe,“ usmála se.
Tvor se najedl a jeho oči rozjasnily. „Zasloužíš si vstoupit do podzemní chodby. Tam najdeš druhou zkoušku.“ Tloukl holí do země a v cestě se otevřel kruhový otvor.
Eliška sestoupila dolů kamennými schody. Chodba byla vlhká a voněla po hlíně. Na jejím konci byla jeskyně a uprostřed stál prastará studna. Vedle seděla dívka stejně stará jako Eliška. Měla rozcuchané vlasy a oči plné slz.
„Cítím se ztracená. Neumím najít cestu zpět, bojím se tmy,“ zašeptala.
Eliška si vzpomněla na svůj závoj. „Možná ti pomůže světlo,“ řekla a rozepla ho. Závoj se rozzářil jasným stříbrným světlem, které naplnilo celou jeskyni.
Dívka se usmála a zmizela v třpytivých jiskérkách. Ze světla vystoupil průchod – třetí zkouška.
Eliška vešla do zlatavého háje. Celý les zářil. Stromy měly listy z kovu, květy se třpytily jako drahokamy. Uprostřed stála bytost – vysoká, ve zlatém plášti, s korunkou z hruškových květů.
„Třetí zkouška zní: Co je cennější než zlato?“
Eliška se zamyslela. V hlavě jí vytanul otec, domov, hrušky, závoj, který ji provázel…
„Láska,“ odpověděla. „A domov. A pomoc druhým.“
Bytost se usmála. „Poklad, který hledáš, už máš v srdci. Ale zde je dar, který přinese uzdravení.“
Z korunky utrhla květinu z hruškového květu ze zlata a vložila ji Elišce do dlaně.
„Přeneseš ji ke královně. Ať tvůj chléb a závoj chrání královského syna.“
Eliška se otočila a vše kolem ní se zatočilo jako ve víru větru. Najednou stála před bránou hradu. Strážní ji chtěli odehnat, ale když jim ukázala zlatou květinu, ihned jí otevřeli.
Královna seděla u lůžka svého syna, který byl bledý jako sníh. Eliška položila květinu na jeho hruď a přikryla ho závojem. K chlapci se vrátila barva, jeho dech zesílil a oči se pomalu otevřely.
Královna usedla na kolena. „Děkuji,“ šeptla. „Jakou si přeješ odměnu? Zlato? Šperky? Dům?“
Eliška se jen usmála. „Stačí mi vrátit se domů s chlebem pro otce a pár hruškami na cestu.“
Královna přikývla a vložila do jejího košíku pecen voňavého chleba, spečeného se zlatými nitkami, hrušky sladší než med a nový závoj, který zářil jemným teplem.
Vesnice Hruškov se ten den rozzářila slavností, když se Eliška vrátila. Lidé od té doby říkají, že byl kdysi dívka, která putovala světem s chlebem, hruškou a závojem – a našla poklad, který nelze spatřit očima, ale jen srdcem. A prastarý hruškový sad u mlýna? Ten od té doby kvete i v zimě.