V hlubokém, mechem porostlém lese, kde se každý list třpytí ranní rosou a ptáci zpívají písně tak staré jako samotné hory, žila malá dívka jménem Eliška. Nebyla to obyčejná dívka – měla vlasy zlaté jako slunce a oči tak modré, že připomínaly nebe v poledni. Eliška bydlela na kraji lesa se svou babičkou, která byla bylinkářkou a vyprávěla jí o kouzlech, která spí ve stromech a šeptech větru.

Jednoho dne, když si Eliška hrála u potoka, našla drobnou větvičku, ne delší než její dlaň. Ale tahle větvička byla zvláštní – její kůra měla stříbrný nádech a z konce vyrůstaly tři zelené lístky, které zářily slabým, smaragdovým leskem. Když se jí Eliška dotkla, pocítila zvláštní teplo v srdci a v dálce se na okamžik zablesklo.

Uhnula překvapeně a v kapse šatů si větvičku schovala. Celý den ji hřála u těla a jakmile přišla domů, vyprávěla babičce, co našla.

„To musí být jedna z větví Stromu Mocí,“ pravila babička tichým hlasem a oči se jí rozšířily. „Ten strom roste pouze jednou za tisíc let u jezera Hlubiny. Každá jeho větvička nese magii, ale jen čisté srdce ji dokáže probudit.“

Eliška se třásla vzrušením. „A co ta magie umí?“ vyhrkla.

Babička si povzdechla. „Říká se, že kdo větvičku použije správným zaklínadlem, může uzdravit nemocného, porazit temnotu nebo… povolat jednorožce.“

„Jednorožce?“ zašeptala Eliška s rozzářenýma očima.

Babička přikývla. „Ano, nádherné tvory, kteří chrání lesy a světlo. Ale už po staletí je nikdo neviděl. Možná, že s pomocí větvičky můžeš nějakého najít.“

Ten večer si Eliška před spaním vzala větvičku pod polštář a usínala s myšlenkou na zářícího bílého jednorožce. V noci se jí zdál sen: stála u temného jezera, nad kterým se vznášela mlha. Z jezera vystoupil velký, lesklý roh, pak hříva, až nakonec celý jednorožec. Díval se na ni a slabý hlas jí zazněl v hlavě: „Najdi mě… ve Stínu… přines světlo…“

Ráno vstala ještě za šera. Naplnila si vak chlebem, jablky a lahvičkou vody a do kapsy vložila větvičku. Babička jí podala starý svitek.

„Toto je zaklínadlo, kterým můžeš větvičku probudit. Ale pamatuj – magie má moc, jen pokud máš srdce bez zloby.“

Eliška přikývla a vydala se hlouběji do lesa, než kdy předtím. Cesta byla dlouhá a plná nástrah – přešla potoky plné kluzkých kamenů, proplétala se hustým houštím a několikrát ji polekaly zvláštní zvuky. Nakonec došla k místu, které nepoznávala.

Byl to temný kousek lesa, kde stromy byly pokřivené a větve visely jako chapadla. Zde bylo ticho – příliš tiché. Ani ptáci tu nezpívali. Eliška zaváhala, ale pak si vzpomněla na sen a pokračovala.

Uprostřed této části lesa našla mýtinu, kde ležel zčernalý kmen. Z kdysi majestátního stromu zbyly jen zpuchřelé kořeny a zčernalé větve.

Vedle stromu stála vysoká postava zahalená v plášti ze stínů. Oči jí žhnuly jako uhlíky.

„Tak ty jsi přišla,“ zasíčel hlas, „s větvičkou z Mocného stromu. Tu jsem hledal stovky let!“

Eliška couvla, ale postava se pohnula blíž.

„Když mi ji dáš, slibuji ti, že vrátím všem sny. Každé dítě bude šťastné, jen když mně tu větévku předáš.“

Ale Eliška si vzpomněla na babiččina slova. Věděla, že temnota často lže. Vytáhla větvičku a z kapsy svitek se zaklínadlem. Zavřela oči a tichým, jasným hlasem pronesla:

„Auris luminella, srdce ve znění,
probuď se větvičko, v moci a světlení!“

Větvička se rozzářila oslnivým světlem, silnějším než jakékoli slunce. Stínová postava zaječela a začala se rozplývat, až zmizela docela. Z černého kmene začala vycházet zář a půda se zachvěla. Země se otevřela a z jemné mlhy vystoupil – on. Bílý, nádherný jednorožec s hřívou jako z hedvábí a rohem, který se třpytil všemi barvami duhy.

Eliška stála beze slov, srdce jí bušilo jako zvon. Jednorožec k ní přistoupil a poklekl. Zavřela oči a ucítila, jak se jí teplo šíří tělem.

„Tvá odvaha a čisté srdce zachránily rovnováhu,“ promluvil jednorožec nežně. „Strom Moci opět poroste a světlo navrátí lesu život. Přála sis mne najít – a já budu navždy tvým přítelem.“

Jednorožec se proměnil v proud světla a společně s Eliškou se rozběhli lesem, který najednou ožil – ptáci zpívali, květiny se rozvíjely, a i nebe se zdálo být jasnější.

Když se Eliška vrátila domů, babička jí čekala u vchodu se slzami v očích. „Celý les se změnil,“ šeptla. „Cítím to v kostech.“

Eliška se usmála, v očích světlo jako nikdy předtím. Větvička, nyní zcela zlatá, spočívala na stole vedle svitku. Od té doby, kdykoli byla v lese, zpod stromů vykukovala bílá srst. A kdo měl oči otevřené, mohl zahlédnout duhový třpyt v korunách stromů.

A tak les zůstal chráněný, Eliška se každý den učila víc a víc o síle přírody a přátelství – a svět byl zase o trochu kouzelnější.