Za dávných časů, kdy se v lesích potulovaly kouzelné bytosti a prameny zpívaly starodávné písně, rozkládalo se království ukryté mezi hlubokými lesy a třpytivými potůčky. V samém srdci toho království stál starobylý zámek se střechami tak špičatými, že se zdály dotýkat oblak. Vládla tam královna Albína, známá svou vlídností, a její malá dcera Eliška, dívenka se srdcem čistým jako voda horského jezírka.

Jednoho dne se Eliška zatoulala do zakázaného lesa, jenž se rozprostíral za hranicí zámecké zahrady. Nešlo o obyčejný les — říkalo se, že je kouzlem propletený a obývaný lesními tvory, které už člověk málokdy spatří. Právě tam se začal odvíjet její podivuhodný příběh.

Eliška běžela za modrým motýlem, který zářil jako drahokam a poletoval mezi stromy se zvláštní grácií. Přitom si ani nevšimla, že ušla mnoho, mnoho kroků, až se ocitla u malého potůčku, který zurčel a odrážel sluneční paprsky jako stříbrná stužka. Ale co bylo divnější – potůček šeptal.

„Pozor na trn v srdci lesa… pozor na trn…“ šepotem zpíval.

Eliška znejistěla, ale zvědavost byla silnější než strach. Překročila potůček po kamenech a vydala se dál. Kráčela po měkkém mechu, až došla ke křoví, které nikdy předtím neviděla. Byl to oblouk spletený z větviček šípkového keře a mezi jeho trním prosvítalo zvláštní růžové světlo.

Natáhla ruku, aby jeden z trnů odhrnula, ale jakmile se jej dotkla, píchla se do prstu. Nebyla to však obyčejná ranka – jakmile jí ukápla jediná kapka krve, trn se rozzářil a celé křoví se rozestoupilo.

Před ní se otevřela tajná louka. Stála tam mramorová brána obehnaná břečťanem a uprostřed ní stálo stvoření podobné víle. Byla malinká jako Eliščina dlaň, měla průsvitná křídla a oči jako jezerní hladinu.

„Vítej, srdce čisté,“ promluvila. „Trn tě pustil, a to se stává jen jednou za tisíc let. Jmenuji se Lístěnka a jsem strážkyně Lesního klíče.“

„Klíče?“ podivila se Eliška. „K čemu je?“

„Odemkne Bránu závějí,“ šeptla víla. „Vedle zámku stojí stará věž, která byla po staletí uzavřená kvůli kletbě. V nitru té věže spí spanilý les. Nežijí v něm zvířata, neroste tráva, jen ticho tam vládne. Trn, který tě píchl, je klíčem – tvá krev zlomila první část kletby. Ale musíš projít třemi zkouškami čistého srdce, než budeš moci věž odemknout zcela.“

Eliška, ač trochu vyplašená, přikývla. „Půjdu.“

Lístěnka jí podala malý měděný list – byl to první díl Lesního klíče. Pak lusknutím křídel proměnila louku v další obraz – v mžiku se Eliška ocitla u husté mlhy, za níž stála hranatá brána porostlá lišejníkem a kapradím. Vedla do první zkoušky, která zkoušela odvahu.

Za branou se rozpínal les ticha. Žádné ptačí zpěvy, žádné větříky, jen prastaré stromy se hleděly navzájem mlčky. Uprostřed cesty ležela mlčící postava obrovského kamenného vlka. Jakmile Eliška vkročila do lesa, vlk otevřel oči ze zeleného jaspisu a zahřímal:

„Kdo ruší klid lesa?“

„Já… Eliška,“ vydechla dívka. „Přišla jsem, protože mě zavolal potůček a otevřel trn. Jdu najít všechny části Lesního klíče.“

Vlk na ni hleděl dlouho, pak řekl: „Projdi kolem mě beze slova a neboj se mé přítomnosti. Kdo cítí strach, ten se v lese navždy ztratí.“

Eliška zavřela oči, napočítala do tří a odhodlaně prošla kolem kamenné šelmy. Srdce ji bušilo, ale šla přímou cestou. Jakmile přešla za poslední strom, ocitla se na slunečné mýtině, a v ruce držela druhý lístek Lesního klíče – stříbrný s měsíčním leskem.

Druhá zkouška byla zkouškou soucitu. Dívka se najednou objevila u vyschlého potůčku, který plakal místo zurčení. Vedle něj seděl plačící ježek s polámanými bodlinami.

„Nemohu si najít domov, protože mě už nikdo nechce,“ štkal.

Eliška chvíli přemýšlela, roztrhla zástěrku a svázala ježkovi bodliny do tvaru srdce. „Tvé srdce je krásnější než jakákoli hřbetní ozdoba,“ řekla a políbila ho na čumáček.

Potůček se rozzářil, znova začal zpívat a ježek se proměnil ve světélkujícího tvora – byl to duch lesa, který jí poděkoval a zanechal jí třetí lístek Lesního klíče – zlatý jako slunce.

Nakonec přišla třetí zkouška – zkouška pravdy. Eliška stála před zrcadlem z ledových kapek. V zrcadle se objevila starší, zlá verze ní samotné, která se jí posmívala:

„Kdo by tě mohl milovat? Jsi jen dítě! Nikdy nezlomíš kletbu!“

Eliška se nadechla a klidně odpověděla: „Možná jsem malá, ale v mém srdci je síla. A nikdo mě nemůže přesvědčit, že láska nestačí.“

Zrcadlo puklo a zmizelo ve stříbrném popelu. V dlaních jí zůstalo srdce – seskládané ze tří lístků Lesního klíče.

Víla Lístěnka se zjevila znovu. „Složila jsi klíč. Teď pojď.“

V mžiku stála Eliška před starou věží u zámku. Její vrata byla obrostlá růžovým trním. Přiložila klíč k bráně – a trní začalo samovolně opadávat. Dveře se pomalu otevřely. Uvnitř věže se rozlila záře a vzduch provoněl rozkvetlým jarem. Stromy se probudily, ptáci začali zpívat a ze schodů scházelo hejno lesních tvorů – veverky, srnci, lišky, i malinká soví mláďátka.

S věží se zlomila kletba. Byl to starý les, který jednoho dne pohltíte magie kvůli hamižnosti dávného krále. Ale Eliščino čisté srdce odhalilo pravdu, prokázalo soucit i odvahu – a tak byla kletba zlomena.

Zpět na zámku královna Albína padla dceři do náruče. S radostí objímala svou ztracenou, a teď nalezenou holčičku.

Les se od té doby stal domovem nejen pro zvířata, ale i pro smích dětí, které se už nikdy nebály k potůčkům a trnům – neboť věděly, že i za trny se skrývá kouzelný svět, když se člověk nebojí jít za hlasem šeptající vody.