Uprostřed hlubokého a tichého lesa, kde šumění stromů znělo jako šepot dávných časů, stál starý domek porostlý mechem. V tom domku žila se svou tetou Aničkou malá holčička jménem Eliška. Elišce bylo osm let, měla hnědé copy a oči jako studánky. Každé ráno krmila slepice, pomáhala na zahrádce a po večerech sedávala na zápraží, kde jí teta vyprávěla příběhy o starých pokladech, kouzelných branách a zrcadlech, která vidí víc než jen odraz.

Jednoho večera, když se měsíc kulatil nad lesem a hvězdy se třpytily jako roztroušené střípky snů, teta vytáhla ze skříně starodávné, oválné zrcadlo. Bylo pokryté prachem a rám mělo zdobený slabě světélkujícími ornamenty. „Tohle zrcadlo mi dala moje maminka,“ řekla teta potichu, „říká se, že když se do něj zadíváš v pravý okamžik, ukáže ti cestu ke ztracenému pokladu Skrytého království.“

Elišce se oči rozsvítily. Poklad! Tajemství! Dobrodružství! V noci nemohla usnout. Místo snů ji zavalily představy lesních chodníků, zlatých truhlic a tajemných bytostí.

Druhý den, když teta odešla na trh do vesnice, Eliška potichu vzala zrcadlo z pokoje a odnesla ho k rybníku, který se leskl pár kroků za domkem. Býval to obyčejný rybník – lekníny, vážky, a hladina, co zrcadlila oblohu. Přesto se jí něco zdálo jinak. Možná to bylo to ticho. Možná ten vánek, co voněl jako jarní květy, i když bylo léto.

Eliška položila zrcadlo na kámen u břehu a dívala se do něj. Nejprve viděla jen sebe a stromy. Pak se odraz začal měnit. V zrcadle se objevila stará kamenná brána pokrytá lišejníkem, stojící přímo uprostřed vody. Eliška se ohlédla – ale nic tam nebylo.

„To je ono…,“ pošeptala. Bez váhání vkročila do vody. S každým krokem rybník jako by ustupoval – a tam, kde před chvíli byla hladina, byla teď pevná a podivuhodně suchá stezka vedoucí k oné kamenné bráně, kterou mohla vidět jen v zrcadle.

Brána byla mohutná a stará, a přece – jakmile k ní Eliška došla, otevřela se sama od sebe. Za ní se rozprostřelo místo, jaké ještě nikdy v životě neviděla. Všechno tam bylo jasnější, barevnější. Květiny mluvily, stromy se klaněly, ptáci zpívali písně neznámým jazykem. Eliška vstoupila.

Putovala krajinou plnou kouzel, kde stromy šuměly historky, květiny jí radily, kudy jít, a voda v potocích jí šeptala hádanky. Na křižovatce tří cest potkala malého plavého zajíce s brýlemi na čumáčku.

„Hledáš poklad, viď?“ zamrkal na ni.

Eliška přikývla.

„Musíš projít třemi zkouškami – najít odvahu, prokázat dobrotu a věrnost. Teprve pak ti poklad odhalí své tajemství.“

Zajíček zmizel v houštině, a Eliška se vydala první cestou, u které květiny šeptaly: „To je cesta odvahy.“

Cesta se vinula tmavým lesem, kde foukal chladný vítr. Stromy vrhaly dlouhé stíny a větve se natahovaly jako ruce. Najednou uslyšela slabé naříkání. V houští objevila malého jelínka, který měl poraněnou nožku. Věděla, že pokud mu pomůže, zdrží se. Ale nemohla ho tam nechat. Zlomila větev, uvázala mu z košile dlahu a přinesla mu vodu z potoka.

„Děkuji, děvčátko,“ řekl jelen a proměnil se v lesního ducha s křídly z listí. „Prokázala jsi odvahu. Cesta do druhé zkoušky je Ti otevřena.“

Eliška prošla bránou porostlou mechem a ocitla se na louce plné zvonků, kde zpívaly děti. Uprostřed stál strom obalený zlatými jablky. Dvě děti plakaly, protože nedosáhly ani na jedno.

„Mám hlad,“ povzdechlo jedno. „Ale jablka jsou moc vysoko.“

Eliška si svlékla šatičky, uvázala je jako provaz a pomohla jim jablka otrhat. Sama si nevzala ani jedno. Děti zmizely a z trávy povstal hlas:

„Prokázala jsi dobrotu. Pokračuj ke třetí zkoušce.“

Třetí cesta vedla k modré hoře, v jejímž nitru svítily drahokamy. Na vrcholku hory seděla sova s korunkou.

„Tady končí tvá pouť,“ houkla. „Ale jen ten, kdo zůstane věrný sám sobě, může vstoupit k pokladu.“

Sova jí ukázala schody vytesané do skály. Eliška vystoupala až na konec, kde stála poslední brána – ze skla, tak průhledná, že si jí málem nevšimla. Když jí chtěla projít, sklo se rozvlnilo a ukázalo Eliščin obraz. Ovšem obraz s poznámkou: *Poklad je vědění, že jsi to zvládla, protože jsi byla statečná, dobrosrdečná a čestná. Pro tyto kvality se otevře to největší tajemství.*

Jakmile to přečetla, brána zmizela. Za ní se rozprostírala zahrada plná světla. Uprostřed ní stála truhlice posetá stříbrnými hvězdami. Když ji Eliška otevřela, bylo v ní… ne zlato ani perly, ale jedno jediné zrcadlo – to samé, které přinesla k rybníku.

Když se do něj podívala, viděla se, jak pomáhá jelínkovi, dává jablka dětem a směje se na květiny. A pod tím nápis z písmen z duhy: *Tohle je tvůj poklad. Srdce, které vidí víc než oči.*

Vtom se kolem ní zatočil svět, brána zmizela, a ona stála znovu na břehu rybníka, zrcadlo v ruce. Jen teď měla pocit, že je o něco silnější, starší – a šťastnější.

Z toho dne se rybník změnil. Každý, kdo se do něj zadíval s láskou a čistým srdcem, mohl v jeho hlubinách zahlédnout záblesk jiné země, zahrady plné světla a truhlice se zrcadlem.

A teta? Když se vrátila z trhu a viděla Elišku, jak sedí tiše a usmívá se do zrcadla, jen se usmála. „Tak ty ses také vydala za pokladem,“ zamrkala.

Eliška nepověděla ani slovo. Jen jí v očích blikotaly hvězdičky z neviditelné truhličky.

A tak žily dál, v domku porostlém mechem, kde rybník šuměl pradávná tajemství a zrcadlo občas ukázalo víc než jen odraz – ukázalo cestu ke skutečným pokladům, co nosíme v sobě.