Daleko za Sedmero vrchy a Devatero lesy se ukrývalo lesní království Floriánie, kde vedle zvířat a stromů žily i bytosti, které lidské oči jen zřídka zahlédly – víly a víláci. Byli to drobní tvorové s průsvitnými křídly, lesklýma očima a smíchem, který zněl jako jemné cinkání zvonečků. Měli svá tajná obydlí v dutinách starých stromů, spali ve květinách a večer tančili ve světle měsíce.

Jedním z víláků byl Filínek, zvědavý a veselý hoch, kterému bylo sotva šedesát let – což byl v jejich světě věk ještě mláďátka. Měl zelené očka zvědavá jako dvě zelená jablíčka a vlasy tak zlaté, že vypadaly jako paprsky slunce. Jeho nejbližší přítelkyní byla víla Leontýnka, tanečnice mezi kapkami rosy. Byla o pár let starší než Filínek a často mu vyprávěla staré pohádky, které znala od své babičky Víleny.

Jednoho večera, když zrovna tančili mezi sedmikráskami, dopadla z nebe jasná hvězda a rozzářila celý mýtinový palouček. Víláci a víly se sešli kolem dopadu, a tam našli podivně vyhlížející hůlku. Nebyla jako ty, které víly běžně mívají – nebyla z lesního dřeva, ale z neznámého, stříbřitě zářícího materiálu. Na konci se třpytil krystal ve tvaru dračí šupiny.

Stařešina Vejměl stiskl hůlku do dlaně a zachmuřil obočí. „To není obyčejná hůlka,“ řekl moudře. „To je Dračí hůlka, patřila kdysi nejmocnějšímu drakovi Hromahrudovi, který uměl ovládat blesky a počasí. Je prý zapečetěná silnou kletbou.“

Leontýnka se naklonila k Filínkovi. „Co když se něco stane, když ji někdo použije?“ zašeptala.

Filínek se zamyslel, ale víc ho zaujal blednoucí krystal na jejím konci. „Možná potřebuje nabít kouzelnou energií,“ uvažoval nahlas.

O několik nocí později se objevily špatné zprávy. Ze severní strany lesa vyletěl oheň, a stromy tam byly očouzené. Zvědové hlásili, že drak skutečně povstal – drak jménem Hromahrud, kterého proklela dávná vílí královna, když se pokusil ovládnout Floriánii.

„Musíme Dračí hůlku navrátit na místo, odkud pochází,“ rozhodl Vejměl. „Jinak se drak pokusí získat svou moc zpět a naše království shoří na popel.“

Nikdo se však neodvážil vydat na cestu – až na Filínka a Leontýnku. „My to zvládneme,“ řekl Filínek a skověně držel hůlku oběma rukama.

„Cesta je ale dlouhá a nebezpečná,“ varoval stařešina. „Musíte jít přes Mlžné hory, kolem Temného jezera až ke Kráterovému vrcholu, kde drak přebývá.“

Přestože se oba malí dobrodruzi báli, druhého dne za úsvitu vyrazili. Prvním nebezpečím byla Mlžná pole – stará zrádná údolí, kde se mlha točila jako závěsy tkané ze snů. Víly i víláci tu mohli lehce zabloudit.

Filínek s Leontýnkou šli ruku v ruce a Filínek držel hůlku, která začala jemně vibrovat. Najednou se krystal rozsvítil a ukázal světélkující cestu mlhou. Bylo to, jako kdyby hůlka sama vedla malou dvojici správným směrem.

Když dorazili k Temnému jezeru, stihl je déšť a zuřivý vítr. Hladina byla černá jako havraní peří a nad ní visel chlad. Uprostřed jezera stál ostrov, kde se podle knih ukrývala první pečeť, kterou museli odemknout, aby mohli pokračovat dál.

„Jak se tam dostaneme?“ ptala se Leontýnka roztřeseně.

„Zkusíme hůlku,“ navrhl Filínek. Zavřel oči, myslí se soustředil a potom máchl hůlkou směrem k jezeru. Krystal zazářil a z vody se vynořil oblouk z leknínových listů, který vytvořil cestu až k ostrovu.

Na ostrově je čekal starý hlídač – žába velikosti krabice na poklady. Mluvila lidským hlasem. „Kdo chce projít, musí odpovědět: Co je silnější než oheň, ale lehčí než pírko?“

Filínek přemýšlel, zatímco Leontýnka už už sahala po hůlce, aby žábu nějak přelstili. Ale Filínek se náhle usmál.

„Doufám,“ řekl.

Žába se zatvářila překvapeně, potom se uklonila a zmizela v mžiku. Cesta byla volná. První pečeť se rozpadla v tisíc světelných jisker.

Po dlouhém a vyčerpávajícím putování dorazili konečně ke Kráterovému vrcholu. Obloha byla zakalená, vítr zuřil a sopka sršela jiskry smísené s popelem. Hromahrud stál před nimi — obrovský, s šupinami svítícími jako žár kovadliny a očima jako žhavé uhlíky.

„Vracíte mi hůlku?“ zařval drak hlasem, který rozechvěl kameny.

„Nepatří ti,“ řekla Leontýnka odvážně. „Ukradl jsi ji před staletími a chtěl jsi s ní ovládnout svět.“

Filínek namířil hůlku směrem k drakovi. „My jsme přišli, abychom ukončili prokletí.“

Hromahrud se zasmál, až se hora zachvěla. „Myslíte si, že dva prckové mě porazí?“

Nečekaně se krystal na hůlce rozzářil oslnivým světlem, silnějším než slunce. Víla Leontýnka uchopila Filínkovu ruku a oba naráz pronikli do kouzelného proudu, který spojil hůlku s duší draka.

Uviděli jeho vzpomínky – byl kdysi dobrým drakem, ochráncem Floriánie, dokud ho nezačala pohlcovat touha po větší moci. Hůlka mu dala tu sílu, ale zároveň ho proklela, protože ztratil důvěru ostatních bytostí.

Leontýnka mu ukázala cestu zpět – probudila v něm staré city, připomněla mu, jak učil výměnou ohně za světlo květy zářit v noci, jak chránil ptáčata před bouří a hladovými šelmami.

Když drak spatřil všechno, co kdysi býval, padly mu z očí slzy ohně. „Já… já už nechci být tím, čím jsem,“ zašeptal a poklekl.

Filínek přiložil hůlku na jeho čelo a vyslovil slova, která se mu vyjevil ve snu během dlouhého putování. Hůlka se rozzářila naposledy a pomalu se rozpadla v prach, který se rozlétl jako světélkující popel po rozkazané hoře.

Drak se proměnil. Už nebyl nebezpečným stvořením, ale velkým zlatým ochráncem, plným klidu a moudrosti.

„Vaše odvaha navždy zapíše vaše jména do kamene světla,“ řekl jim dojatě.

Filínek a Leontýnka se vrátili do Floriánie, kde je vítali jako hrdiny. Vílové tančili, víláci houpali rolničky a stromy se klaněly ve větru na znamení úcty. A hromovládný Hromahrud se stal strážcem lesních hranic, ochráncem kouzelného království.

Od té doby říkala stará Vílenka malým vílátkům: „Není nic silnějšího než odvaha a přátelství. I nejstrašnější drak může najít své dobré srdce, pokud mu někdo pomůže ho znovu objevit.“