Za sedmero kopci a devatero řekami, v malebném údolí, kde květiny voněly i v zimě a potůčky si tiše zpívaly mezi oblázky, stála malá vesnička jménem Kapustín. V Kapustíně žili pracovití lidé a každý měl na svém dvorku malou zahrádku, kde pěstoval kapustu. Kapusta byla v Kapustíně vzácná a posvátná rostlina – říkalo se, že kdo sní kapustu vypěstovanou ve světle úplňku, bude po celý rok šťastný a zdravý.

Na kraji vesnice bydlela stará žena jménem Heda. Nikdo přesně nevěděl, kolik jí je let, ale každý věděl, že je hodná, moudrá a že se stará o velké hejno hus. Její husičky byly bílé jako čerstvě napadlý sníh a poslušné jako vycvičení psi. Mezi nimi však byla jedna výjimečná – husa jménem Bělucha. Měla zlaté oči, peří jemné jako hedvábí a nosila na krku zelený stužkový obojek. Říkalo se, že je kouzelná, ale nikdo to nikdy neviděl na vlastní oči.

Jednoho dne se do kraje přitoulal loupežník jménem Dragan. Byl to muž s dlouhým černým pláštěm, špičatým kloboukem a očima jako dvě jiskry uhlí. Dragan slyšel o kouzelné kapustě z Kapustína a rozhodl se, že ji získá pro sebe. Nechtěl však jen ochutnat – chtěl ovládnout celé údolí a stát se nesmrtelným vládcem kapusty.

Pod rouškou noci se Dragan vplížil do vesnice a začal krást kapusty ze zahrad. Vesničané byli zděšeni, když ráno našli své záhony prázdné a po zemi jen černé stopy loupežníkových bot. Ale to nebylo všechno – když Heda druhého dne přišla na dvůr, zjistila, že zmizela i Bělucha.

Staré ženě se sevřelo srdce. Ne kvůli kapustě, ale kvůli své milované huse. Věděla, že Bělucha není obyčejná – byla totiž zakletá princezna, kterou před mnoha lety zaklela zlá čarodějnice, aby se nikdy nevrátila do lidské podoby, dokud nenajde někoho, kdo pro ni riskuje vše.

Heda si vzala svůj plášť, hůl a vydala se po loupežníkových stopách. Cestu jí křížily mlhy, trnité keře i hluboké rokle, ale ona se nezastavila. Po třech dnech putování dorazila k černému lesu, kde sídlil Dragan.

Les byl temný a nehostinný, ale Heda nezaváhala. Vstoupila dovnitř a hned pocítila, že tu něco není v pořádku. Stromy šeptaly neznámá slova a vítr jí tahal za šaty. Vtom se před ní objevila malá víla se zelenými vlásky a křídly z kapustových listů.

„Kdo jsi a co tu hledáš?“ zeptala se víla.

„Jmenuji se Heda a hledám svou husu Běluchu, kterou unesl loupežník Dragan. A také chci vrátit ukradenou kapustu vesnici.“

Víla chvíli mlčela, pak se usmála. „Vidím, že máš dobré srdce. Pomohu ti. Ale musíš splnit tři úkoly, které prověří tvou odvahu, moudrost a laskavost.“

Heda přikývla a víla jí pokynula, aby ji následovala.

Prvním úkolem bylo přejít přes řeku, která tekla pozpátku a zpívala smutné písně. Kdo do ní vstoupil, zapomněl, kým je. Heda si však vzpomněla na staré kouzlo – políbila kapustový list, který si nesla v kapse, a položila ho na hladinu. Voda se rozestoupila a ona přešla suchou nohou.

Druhým úkolem bylo uhodnout hádanku tří kamenných soch, které stály na rozcestí. Každá socha měla jiný výraz – jedna se smála, druhá plakala a třetí byla zamyšlená.

„Co je větší než hora, lehčí než pírko a každý to má?“ ptaly se sochy.

Heda se zamyslela a pak řekla: „Sen. Každý má sen, je lehký a přitom může být větší než svět.“

Sochy se usmály, rozestoupily se a pustily ji dál.

Třetím úkolem bylo zachránit zraněného zajíce, kterého Heda našla v trní. Měla jen pár bylinek a kapky vody. Bez váhání ošetřila zajíce, i když se bála, že ji to zdrží. Když byl zajíc v pořádku, proměnil se v mladého čaroděje.

„Děkuji ti, Hedo,“ řekl. „Byl jsem zakletý a jen ten, kdo má laskavé srdce, mě mohl vysvobodit. Pomohu ti najít Běluchu.“

Čaroděj mávl rukou a les se rozestoupil. Před nimi stála Dračí skála – Draganovo doupě. Z jeskyně se linulo světlo a vůně dušené kapusty.

Uvnitř seděl Dragan u ohně, před sebou pytle kapusty a v kleci uvězněnou Běluchu. Když spatřil Hedu a čaroděje, vyskočil.

„Tak přece jsi našla cestu. Ale kapustu i husu si nechám!“

„Ne, Dragane,“ řekla Heda klidně. „To, co jsi ukradl, nikdy nemůžeš vlastnit. Kapusta z Kapustína roste jen tam, kde je láska a svornost. A Bělucha… ta není obyčejná husa.“

V tu chvíli čaroděj zašeptal kouzlo a klec se rozpadla. Bělucha vyletěla ven, zatočila se ve vzduchu a najednou se z ní stala krásná mladá dívka v bílých šatech se zeleným lemem. Její zlaté oči se třpytily radostí.

„Děkuji, Hedo. Tvým činem jsi zlomila kletbu, která mě spoutávala po celá léta.“

Dragan v zuřivosti popadl pytel s kapustou a chtěl utéct, ale jakmile vyšel ven, kapusta v pytli se proměnila v suché listí. Loupežník křičel, ale nic mu nepomohlo – víla ho proměnila v starý pařez, který od té doby stál u cesty jako varování všem, kdo by chtěli krást.

Heda se vrátila do vesnice s dívkou, která si říkala Bela, a s čarodějem, který se jmenoval Loran. Společně zasadili nové sazenice kapusty a brzy se Kapustín opět zelenal.

Bela zůstala ve vesnici a každý večer vyprávěla dětem příběh o tom, jak byla husou, a jak láska, odvaha a laskavost dokážou zlomit i tu nejtemnější kletbu. A Heda? Ta dál chovala husy, ale už nikdy nebyla sama.

A když nadešel úplněk, všichni z vesnice se sešli na návsi, jedli kapustovou polévku a zpívali, protože věděli, že skutečné kouzlo se skrývá v dobrém srdci.