Za devatero horami a devatero lesy se rozkládalo zapomenuté království jménem Zářová říše. Leželo uprostřed rozlehlého údolí, kterému kralovala vznešená bílá věž z nejčistšího kamene. Věž zářila jako drahokam i v nejtemnějších nocích, jelikož byla obehnána kouzelným světlem, které vydávala po staletí. Nikdo přesně nevěděl, kdo ji postavil, ale říkalo se, že je to dílo pradávných mocných čarodějů a že ukrývá tajemství, které může změnit celý svět.

Věž stála za vysokou zářící bránou, která byla zavřena už po mnoho generací. Nikdo přes ni nemohl projít, neb byla chráněna starým kouzlem zapečetěným sedmi pečetěmi. Až ten, kdo projde zkouškou čistého srdce, moudrosti, odvahy a laskavosti, může vstoupit.

V úpatí severních hor žil malý trpaslík jménem Hrumínek. Byl asi o hlavu menší než ostatní trpaslíci a málokdo si ho všímal. Ale Hrumínek měl velké srdce, zvídavou mysl a nikdy se nebál zeptat. Často si sedal na kámen za svou chýší a pozoroval vzdálené světlo kouzelné věže. „Jednou tam dojdu,“ vyprávěl si tiše, „a zjistím, co se skrývá za tou tajemnou bránou.“

Jednoho dne se v království rozletěla zvláštní zpráva — věž začala pomalu pohasínat. Její zář slábla každým večerem o kousek víc. Lidé a bytosti z celé říše se shromažďovali a ptali se, co se děje. Královna Mirabela svolala radu moudrých, ale ani ti nedokázali odhalit příčinu. Bylo jasné, že když věž úplně potemní, ztrácí království svou magickou sílu a rovnováhu.

Tehdy se Hrumínek rozhodl, že nastal jeho čas. Vzal si svůj plstěný klobouk, hliněnou lucernu a krajíček chleba a vydal se na cestu k věži. Cesta vedla přes zpívající les, kde stromy šeptají jména a ptáci mluví v hádankách, přes močál, který se každou noc mění, a až nakonec dorazil ke zlaté bráně. Přesně tak, jak říkaly báje, brána zářila měkkým světlem, ale nyní byla zazděna temnými prasklinami jako pavučinami strachu.

Nad branou se vznášel modrý plamének, hlas bez těla, který pravil:

„Kdo přichází k Bráně věčnosti, musí duši svou odkrýt i oči otevřít.“

Hrumínek poklekl a řekl: „Jsem Hrumínek z hor. Mám srdce plné odhodlání a hledám odpovědi.“

Brána zaduněla a první pečeť se rozzářila a zmizela. Tak začala jeho první zkouška — čisté srdce.

Najednou se celý svět kolem něj změnil: stál na louce, kde rostly krvavě rudé květiny — květiny pravdy. Musel najít tu jedinou, která byla opravdová, skutečná, ostatní byly iluze vytvořené strachem. Ale každá květina šeptala jeho vlastní myšlenky: „Nejsi dost dobrý. Nejsi hrdina. Vrať se domů.“ Jen jedna květina mlčela. Hrumínek se k ní sklonil a s úsměvem ji utrhl. A louka zmizela.

Druhá pečeť se rozpadla. Před ním se rozprostřela krajina plná hádanek. Byl to les stromů, které kládly otázky, avšak odpověď musela být dána nejen rozumem, ale srdcem. Strom Modřín postavil první hádanku: „Když máš víc, dělíš. Když dělíš, máš víc. Co je to?“ Hrumínkovi se vybavila jeho maminka, jak láme chléb a dává ho ostatním. Odpověď zněla: „Láska.“ Strom se poklonil a nechal ho projít. Třetí pečeť se roztříštila světlem.

Pak přišla zkouška odvahy. Ocitl se na vrcholku vysoké věže, kde strašný drak ze stínu chránil rozzářené srdce věže. Hrumínek neměl zbraň, jen svou lucernu. Když se přiblížil, drak sykl: „Přiblížíš se — shoříš v mém dechu.“ A nadechl se. Hrumínek se zachvěl, ale místo aby utekl, řekl chvějícím se hlasem: „Nebojím se pravdy. Přijďme si spolu promluvit.“ Drak se zarazil. Nikdo mu nikdy nenabídl rozhovor. Plamen v jeho tlamě pohasl a přeměnil se na zářivého fénixe, který mu pokývl. Další pečeť spadla.

Čtvrtá a pátá zkouška přišly krátce po sobě — laskavost a pokora. Na každičkém kroku setkával Hrumínek unavené tváře: mrňavé luční včelky, které neměly kde odpočívat, zraněného motýla, který nemohl dál, či zapomenutý mechový šotek, jenž ztratil cestu domů. A Hrumínek jim pomáhal, aniž by čekal odměnu. Ani nevěděl, že tohle bylo součástí další zkoušky. Když omyl poslední špinavá křidélka motýlovi, dvě pečetě pukly najednou jako ořechy v zimě.

Zůstala poslední — pečeť naděje. Před Hrumínkem se objevila zrcadlová síň. Na každé straně se objevoval jeho odraz — zakřivený, ztrhaný, zlomený nebem i časem. Všude slyšel slova posměchu, slova odmítnutí, jaká slyšel v životě tolikrát. Ale uprostřed té místnosti stál obraz jeho samého — ale tak, jak se opravdu cítil v srdci: malý, ale statečný. Nedokonalý, ale laskavý.

Hrumínek se k němu usmál. „Možná nejsem velký hrdina, ale věřím, že naděje žije, když jí věříme.“ A v tu chvíli se všechno rozpadlo na světlo a poslední pečeť zmizela.

Brána se s tichým cvaknutím otevřela. Za ní vytryskla zář tak silná, že ji všichni v celé zemi spatřili. Věž znovu zazářila jako zamlada. V jejím středu se objevil krystal živé magie, který plál díky víře, laskavosti a odvaze. Jeho světlo se roztančilo po kopcích, lesích i městečkách a království znovu ožilo.

Když se Hrumínek vrátil, čekali na něj všichni — královna, vesničané i ostatní trpaslíci. Nikdo nevěřil, že by to dokázal, ale on to dokázal proto, že věřil on sám.

Na památku jeho cesty byl k úpatí věže umístěn kámen s vytesanými slovy: „Malé srdce může nést největší světlo.“ A Hrumínek? Ten se stal moudrým rádcem, který už nikdy nemusel žít ve stínu ostatních. Ale i když byl slavný, dál žil skromně, poslouchal příběhy jiných a vyprávěl jim, že hrdinství není v síle paže, ale v síle srdce.

A tak věž dál září, brána je otevřená pro všechny, kdo mají odvahu vstoupit, a království Zářové říše zůstává v míru díky malému trpaslíkovi, který si troufl věřit.