V hlubokém údolí mezi temnými lesy a vysokými kopci se nacházela malá vesnička jménem Kašov. Nebyla ani velká, ani bohatá, ale lidé tam žili v míru a radosti. Největší pýchou vesnice byla ovšem její kaše. Ano, kaše — ale ne ledajaká! Babička Dobromila, nejstarší obyvatelka Kašova, znala tajný recept na tu nejlahodnější kaši široko daleko. Každý pátek večer zapálila oheň v kamnech, postavila na něj veliký měděný kotel a za zpěvu starých písní vařila kaši, která voněla po oříškách, medu a létě.

Jednoho dne do vesnice zavítal cizinec. Měl černý plášť, ostrý pohled a hůl z černého dřeva. Představil se jako pan Skržat a tvrdil, že je poutník hledající odpočinek. Ale nikomu se nezamlouval. Kam vkročil, tam jako by se ochladil vzduch. Květiny v oknech zvadly a psi se krčili pod lavicemi.

Věděl o slávě kašovské kaše a chtěl ji ochutnat. V pátek večer se objevil v domě babičky Dobromily, posadil se ke stolu a vyčkával. Babička mu nalila misku teplé kaše. Cizinec ji ochutnal a jeho oči se zaleskly. Ale ne štěstím — spíš lstivostí.

Zatímco všichni po jídle zpívali a tančili, cizinec tiše vklouzl do komůrky, kde měla babička uložený kotlík i s receptem. S pomocí kouzelné formule, kterou mumlal mezi zuby, zmizel s kotlíkem v oblaku šedého dýmu. Když lidé druhý den ráno zjistili, co se stalo, propadli zoufalství. Bez kouzelného kotlíku už nikdy nebude jejich kaše tak dobrá!

„Musíme ho dostat zpět,“ zvolal smělý hošík jménem Jakoubek, který měl sotva deset let, ale srdce velké jako celý vrch nad vesnicí. Dobromila mu dala zlatou lžičku, starý klíč a šátek s výšivkou pramene.

„Ten cizinec neodešel daleko. A věřím, že tvoje čisté srdce mu může čelit,“ řekla a pohladila ho po vlasech.

Jakoubek se vydal na cestu. Porostřel lesy, brodil se potůčky a vyšplhal na skaliska. Brzy se ocitl před jeskyní, která vypadala jako hrozivé zubaté ústa hor. Byla to prastará, zapomenutá sluj, kde podle pověstí bydlel ten, kdo kdysi službě dobrému pramenu odpadl — zlý čaroděj Temnomil.

Uvnitř jeskyně bylo chladno a syrovo. Jakoubek tam spatřil pana Skržata, jak míchá v kotlíku tmavou hmotu. Není pochyb — chtěl si přivlastnit kouzlo kašovské kaše a použít jej pro temné účely.

„Vrať nám náš kotlík!“ zvolal Jakoubek odvážně.

Skržat se zasmál. „Vrať ho? Ha! Myslíš, že dítě jako ty mě může porazit?“

Jakoubek vytáhl zlatou lžičku a šátek s výšivkou. Když přehodil šátek přes kotlík a zamíchal v něm lžičkou, kaše se začala bublat a vonět. Ale ne temně, jak chtěl Skržat, nýbrž voňavě a jasně. Světlo začalo zářit z kaše, až osvítilo celou jeskyni.

„Co… co to děláš?!“ křičel čaroděj a začal ustupovat.

„Vařím srdcem,“ odpověděl Jakoubek.

Najednou se jedno místo ve stěně jeskyně otevřelo a odhalilo průchod. Za ním tryskal průzračný pramen, který zurčel jako smích dětí. Bylo to tajemné Srdce lesního pramene — posvátné místo, odkud kdysi babička Dobromila čerpala vodu pro svou kouzelnou kaši.

Jakoubek si uvědomil, že musí vnést vodu z pramene zpět do kotlíku. Otočil zlatou lžičku třikrát proti směru hodin, jak stálo na starém klíči, a pramen zasvitl stříbrným světlem. Nabral vodu a kápnul ji do kotlíku.

V tu chvíli se jeskyně začala otřásat. Čaroděj byl poražen — jeho kouzla neměla proti pramenité vodě lásky žádnou moc.

Jakoubek popadl kotlík a utíkal zpět do Kašova. Cestou si s ním pramen promluvil — ano, ten pramen opravdu mluvil, hlasem měkkým jako mech:

„Když vaříš srdcem, nic zlého tě nemůže přemoci. Děkujeme ti, chlapče, že jsi nám vrátil rovnováhu.“

Jakoubek dorazil do vesnice právě, když vycházelo slunce. Lidé se seběhli a když uviděli znovuzískaný kotlík, propukli v jásot. Babička Dobromila zamíchala kaši novou vodou z pramene a k radosti všech kaše chutnala ještě lépe než kdy dřív.

Od té doby si lidé nejen pochutnávali na páteční kaši, ale učili se i vařit a jednat srdcem. Jakoubek se stal hrdinou vesnice, ale nikdy se nepovyšoval. Vždy říkával, že to nebyl on, kdo zvítězil, ale síla dobrého pramene, lžičky a starého klíče — a hlavně síla dobra v každém srdci.

A co pan Skržat? Ten se proměnil v studený kámen kdesi hluboko pod jeskyní. Říká se, že kdo by se chtěl pramenu zmocnit ze zlých důvodů, promění se v balvan, který nenajde klid, dokud se nezmění jeho srdce.

Od těch dob se Kašov stal známým nejen svou kaší, ale taky příběhem o odvaze, kouzelném prameni a pokladu, který se skrývá ne ve zlatě, ale v čestném srdci dobrého člověka.