Za sedmi kopci a třemi jezery žilo jednou malé království zvané Stříbrozář. Bylo proslulé svými stříbrnými doly a lesklými věžemi, které se v poledne třpytily tak jasně, že až draci v horách museli mžourat, aby viděli na oblohu.

V tomto království žil chlapec jménem Janek. Nebyl princ ani rytíř, měl jen dobré srdce a tatínka kováře. Každé ráno pomáhal v kovárně, než vyrazil do lesa pro dříví nebo na louku za květinami pro maminku. Jednoho dne, když sbíral květiny nedaleko starého dubu, našel v trávě něco zvláštního. Byla to hůlka. Ne ledajaká – měla na sobě stříbrné vinutí a na špičce maličkou hvězdičku.

Janek ji nejprve chtěl vrátit, myslel, že ji ztratil nějaký poutník. Ale když ji zvedl a lehce s ní máchl, najednou se mu u nohou zjevila malá stříbrná myška a promluvila lidským hlasem:

„Dobrého srdce je ten, kdo hůlku najde, a zásluhou dobrých skutků objeví její moc.“

Janek se polekal, ale myška mu klidně seděla na dlani a dodala: „Tato hůlka je kouzelná, ale moc z ní má ten, kdo myslí spíš na druhé než na sebe. Pomůžeš-li jiným, pomůže i ona tobě.“

Janek si hůlku schoval a na myš nezapomněl. Od toho dne se začaly dít podivuhodné věci. Květiny, které přinesl mamince, nikdy neuvadaly; voda ve studni, kterou nosil, byla vždy jiskřivě čistá a chladná. Ale hůlku nepoužíval pro sebe – jen když bylo potřeba.

Jednoho večera se po království rozkřiklo, že se princezna Jasmína z nedalekého Království Slunečních luk ztratila. Prý ji unesl zlý čaroděj a zamkl ji do své vysoké věže v Mlžných horách. Rytíři se báli vydat přes močály a temné lesy. Král vypsal odměnu pro každého, kdo by se o záchranu aspoň pokusil.

Janek neváhal. Neznal princeznu, ale věděl, že ji někdo musí najít. Svou rozhodností překvapil rodiče, ale ti mu s důvěrou připravili batůžek s krajícem chleba, jablky a vodou. A samozřejmě – s kouzelnou hůlkou v kapse vyrazil do neznáma.

Cesta nebyla snadná. Přes močál mu pomohl mluvící jeřáb, kterého vytáhl z pasti po tom, co s hůlkou ztrouchnivěl starou klec. Lesem prošel, protože pomohl dvěma jelenům, kterým lesní bouře zavřela stezku; pomocí hůlky pohnul padlými stromy. A když konečně došel pod Mlžné hory, mraky a vítr se rozestoupily, jako by věděly, že nese naději.

Věž stála na strmém skalisku. Neměla dveře ani schody. Stříbrná, vysoká a lesknoucí se, ale studená a opuštěná. Janek si sedl ke kameni a přemýšlel. Potom vytáhl hůlku a zkoušel s ní máchat, šeptat kouzla, prosit… Když nic nepomáhalo, položil si ruku na srdce a řekl nahlas:

„Nechci odměnu, nechci slávu. Chci jen, aby mohla ta, která je uvězněná, zase spatřit slunce.“

V tu chvíli se hůlka rozzářila – hvězdička na špičce ožila bílým světlem a před Jankem se zvedl vítr, který zformoval neviditelné schodiště vzhůru. Krok za krokem Janek vystoupal až ke špičce věže, kde našel princeznu Jasmínu sedět u okna a zpívat smutnou píseň.

„Kdo jsi?“ zeptala se překvapeně.

„Jsem Janek. Přišel jsem ti pomoci,“ odpověděl a nabídnul jí ruku.

Jakmile ji princezna chytla, věž pod nimi se začala chvět, ze stříbrných zdí se odlupovaly lesklé vrstvy, až se věž rozpadla na stovky stříbrných ptáků, kteří se rozletěli do krajin. Jasmína a Janek bezpečně sestoupili po neviditelném schodišti dolů, zatímco vítr šeptal:

„Osvobozeno zásluhou dobrého srdce…“

Když se vraceli do království, princezna vyprávěla Jankovi, jak ji čaroděj unesl, protože jí zářilo srdce štěstím, a to on nikdy nepoznal. Chtěl, aby jeho věž byla krásnější, a doufal, že světlo princeznina srdce mu ji rozzáří. Ale ve věži štěstí neroste. Jen ve volnosti, v přátelství a v dobru.

Král i královna byli nevýslovně vděční. Nabídli Jankovi půl království i zlaté vozy, ale on odmítl. Přijel na pomoc, protože měl pocit, že to tak má být. A to, že princezna je zpátky, mu stačilo.

Lidé v království se divili. Takové skutky nedělal kdejaký rytíř. Děti si o něm povídaly a vymýšlely písničky. Hůlka, která pomohla zachránit princeznu, zůstala u Janka, ale nikdy se jí nechlubil, ani ji nepoužíval pro radost. Jen když bylo opravdu třeba – k napravení nespravedlnosti, k oživení kytky, která zvadla kvůli dětskému pláči, nebo k uklidnění bouře nad údolím, když se stádo bálo.

A tak žil Janek dál ve své kovárně u tatínka, nadále sbíral květiny pro maminku a občas navštívil princeznu Jasmínu, která se ráda dívala na les z chaloupky za vsí, protože věřila, že právě tam žije pravé kouzlo – ne v palácích a věžích, ale v malých dobrých skutcích dobra, která hřeje jako slunce na jaře.

Od té doby, kdykoli někdo uviděl padající hvězdu, říkal si, že to možná padá k Jankovi do dlaně – na hůlku, kterou netřímá hrdina s mečem, ale pomocník s dobrým srdcem…