Kdesi v srdci zeleného království jménem Lironie, na vrcholku sametově modrých kopců, stála vysoká věž, která byla tak stará, že se o ní tradovaly jen matně zapamatované příběhy. Její hladké kamenné stěny byly pokryté břečťanem a z její nejvyšší komnaty vlál proti větru tenký, stříbrný závoj. Ten závoj prý patřil tajemné víle, která kdysi chránila království před temnotou.

Král této říše, Edmund Laskavý, byl panovník spravedlivý a moudrý. Všemi byl milován, nejen pro svou dobrotu, ale i pro to, že nikdy nehleděl na bohatství či moc, ale na radost a štěstí svých poddaných. Měl ovšem jedno trápení – jeho dcera, princezna Alina, trpěla podivnou nemocí, kvůli které nikdy nepromluvila jediné slovo. Lékaři z celého světa se sjížděli, aby přišli záhadě na kloub, ale nikdo nedokázal říct, co princezně chybí.

Jednoho dne na královský dvůr přišla stará poutnice s pastýřskou holí a jasnýma očima. Poklonila se králi a pronesla:

„Vaše Výsosti, čas léčení princezny nadešel. Slova jí navrátí pouze závoj vílí ochránkyně, který je ukryt na nejvyšší římse staré věže Zamlklého svítání.“

Králi se zatajil dech. O věži slýchal mnohé, ale zdála se zapomenutým místem, kde prý sídlily dávné síly. Přesto věděl, že zkusí vše, aby dceři pomohl. Nabídl odměnu každému, kdo by závoj přinesl – půl království a přání dle srdce.

Do týdne se objevilo mnoho statečných rytířů, kteří vyrazili k věži. Jenže se nikdo nevrátil. Někteří se ztratili v lese, jiní se vrátili zpět – zmatení, s prázdným pohledem a beze slov. Sám král pak rozhodl, že vyslání dalších bojovníků už nepomůže. Potřeboval někoho jiného. Nikoho mocného, ale někoho čistého srdcem.

V horské vesnici nedaleko hranic království žil chlapec jménem Jarek. Nebyl rytířem, ani čarodějem. Byl pastýřem ovcí s laskavou duší a úsměvem, který dokázal rozveselit každého, kdo ho potkal. Měl zvláštní dar – rozuměl řeči stromů, větru i zvířat, a nikdo v kraji nebyl milejší než on.

Když se doslechl o trápení krále a výzvě přinést vílí závoj, rozhodl se, že se vydá na cestu. Jeho babička mu dala do torny krajíc chleba, talisman z lískového dřeva a peříčko sněžné sovy pro ochranu.

„Srdce tě povede, Jarku,“ pošeptala mu. „Pamatuj, že ne síla, ale dobro je tím nejmocnějším kouzlem.“

A tak Jarek putoval přes hluboké lesy, kde mu sovy radily správnou stezku, přes řeky, kde ryby svými hřbety tvořily kamenné mosty, až dorazil k úpatí kopce, na jehož temeni stála věž zahalená v mlžném oparu.

Když přistoupil blíž, mlha se rozestoupila, a věž mu připadala skoro živá. Břečťan na jejích zdech se pohnul a proměnil v tichého průvodce, který ho zavedl k bráně. Staré dveře se samy otevřely a Jarek tak vstoupil do nitra věže.

Věž byla podivná – každý schod, každá chodba byla jiná, proměnlivá jako sny. V jednom patře ho přivítala kouzelná knihovna, kde knihy šeptaly vílí verše. V jiném schodiště vedlo vzhůru údolím skrz koruny stromů, které ve skutečnosti nebyly. Věž zkoušela Jarkovu odvahu, trpělivost i dobrotu.

V jedné komnatě narazil na uslzenou lišku s chromou nohou. „Nejdeš dál, dokud mi nepomůžeš,“ řekla. Jarek neváhal, obvázal jí nožku kapesníkem a řekl: „Pomáhám, protože chci, ne protože musím.“

Jakmile lišce pomohl, zmizela a proměnila se v zářící bytost s vílími křídly. „Tvé srdce je čisté, pastýři. Cesta vede dál.“

Tak procházel dalšími komnatami – osvobodil zakletého ptáčka, naučil tančit smutné sochy a obejmul stín, který se styděl za svou temnotu. Každý dobrý skutek otevřel nový průchod, až konečně stanul na vrcholu věže. Zde, ve vánku, který zpíval dávnou melodii, ležel závoj, jemný jako pavučina snů.

Když ho uchopil, celá věž se zatřásla. Nebylo to však zemětřesení, ale probuzení. Závoj odletěl z jeho rukou a zavířil kolem něj jako tančící list. Zářící světlo ho obklopilo a postava z mléčného dýmu se před ním objevila.

„Prokletí věže bylo zrušeno díky tvé laskavosti,“ řekla vílí ochránkyně. „Závoj navrátí hlas nejen princezně, ale i všemu, co bylo umlčeno zlem.“ A poté Jarka i se závojem seslala na zádech větrného ptáka zpět do paláce.

Když doletěl, kraj už si vyprávěl legendu o pastýři, který prošel věží beze zbraní, jen se srdcem v dlaních. Král ho přijal s úžasem a nechal zavolat Alinu. Jakmile jí Jarek předal závoj, dívka ho uchopila do dlaní, přivinula k srdci – a poprvé v životě pronesla:

„Děkuji.“

Celé království se zaradovalo, trubky ohlásily štěstí a květiny rozkvetly i tam, kde už dávno nerostly. Král objal Jarka a pravil: „Nepotřebuješ půl království, protože skutečné bohatství neseš v sobě. Ale navždy tě přijmeme jako člena naší rodiny.“

Jarek sám si na princeznu zamiloval její něžný hlas a hluboký pohled, který mu tolik připomínal klidné dny na pastvinách. A i když se nikdy netoužil stát princem, z lásky se jím stal – princem laskavosti a tichého hrdinství.

A věž? Ta zůstala otevřená. Už ne jako zkouška, ale jako místo setkání snů a příběhů, kde každý mohl najít něco kouzelného, pokud přišel s laskavým srdcem.