V hlubokém lese, kde se stromy skláněly pod tíhou zlatého listí a kouzelné bytosti se proháněly mezi kapradinami, žil bělostný jednorožec jménem Lirion. Byl to ušlechtilý tvor s lesklou hřívou a rohem, který zářil jako hvězda. Všichni v lese ho měli rádi, protože jeho přítomnost přinášela klid a harmonii.

Jednoho dne, když podzimní vítr rozháněl zlaté listí po lese, se Lirion vydal na cestu k lesní studánce. Jak se blížil k vodě, zaslechl slabý hlas volající o pomoc. Opatrně se prodral houštinou a uviděl malého trpaslíka, který uvízl pod spadlým kmenem.

„Prosím, pomoz mi!“ zakřičel trpaslík a snažil se vyprostit. Byl celý zaprášený a jeho červená čepička byla posetá listím.

Lirion neváhal ani chvilku. Přiblížil se ke kmeni, zapřel se svým silným tělem a odsunul ho stranou. Trpaslík se konečně mohl postavit na nohy, oprášil si kabátek a s vděčností vzhlédl k jednorožci.

„Děkuji ti, dobrý Lirione,“ řekl trpaslík s úsměvem. „Mé jméno je Brumlin a jsem strážcem Zlaté věže. Dostal jsem se do potíží, když jsem hledal cestu zpět domů.“

„Zlatá věž?“ zopakoval Lirion zvědavě. „Nikdy jsem o ní neslyšel.“

Brumlin se rozhlédl, jestli je nikdo neposlouchá, a pak potichu pravil: „Zlatá věž je ukrytá hluboko v lese. Je to staré kouzelné místo, kde se skrývá poklad, který nesmí padnout do špatných rukou. Ale mám obavu, že někdo zlý už o ní ví.“

Lirion pochopil, že Brumlin potřebuje jeho pomoc. „Dovedu tě zpět k věži,“ nabídl se. „A pokud je v nebezpečí, udělám vše pro její ochranu.“

Trpaslík souhlasil a společně se vydali na cestu. Prošli hustými houštinami, překročili zurčící potoky a minuli staré kamenné sochy porostlé mechem. Po dlouhé cestě se před nimi konečně otevřela mýtina a uprostřed ní stála věž z čistého zlata. Slunce se v jejích stěnách odráželo tak oslnivě, že se na ni nedalo dlouho dívat.

Jenže když se přiblížili, Brumlin zalapal po dechu. Dveře věže byly otevřené a z nich se ozývaly podivné zvuky. „Někdo je už uvnitř!“ vykřikl trpaslík.

Lirion neváhal a rozběhl se k věži. Vešel dovnitř a spatřil temnou postavu v kápi, která se snažila odnést kouzelný zlatý krystal, jenž osvětloval celou místnost.

„Zastav se!“ vykřikl Lirion a jeho roh zazářil jasným světlem.

Postava se otočila a odhalila svou tvář – byl to čaroděj Morgrin, známý svou touhou po moci. „Ach, jednorožec!“ zasyčel. „Myslel jsem si, že mě nikdo nepřekazí.“

Morgrin mávl rukou a v místnosti se zvedl vítr, který začal vířit zlaté listí po podlaze. Pokusil se Liriona zaklít, ale jednorožec se vzepjal a vyslal ze svého rohu paprsek čistého světla. Kouzlo se odrazilo zpět na čaroděje, který s výkřikem zmizel v oblaku kouře.

Brumlin rychle přiběhl a pevně zavřel dveře věže. „To bylo nebezpečné,“ řekl zadýchaně. „Děkuji ti, Lirione. Bez tebe by Zlatá věž padla do špatných rukou.“

Jednorožec se usmál a kývl hlavou. „Důležité je, že je věž v bezpečí.“

Brumlin mu nabídl, aby zůstal na hostinu, kterou trpaslíci chystali na oslavu jejich vítězství. Lirion rád přijal a společně s lesními bytostmi oslavovali až do noci. Od té doby byl Zlaté věži přidán nový ochránce – bělostný jednorožec, který bděl nad jejím bezpečím a nikdy nedopustil, aby se k ní zlo znovu přiblížilo.