V hlubokém hvozdu, kde šumí stromy jako moře a kde se tráva leskne ranní rosou, ležel zapomenutý rybník. Nebyl velký, ale jeho voda byla tak čistá, že se v ní zrcadlila i ta nejtišší myšlenka. Lidé z okolí si o rybníku vyprávěli různé příběhy — o zlatých kaprech, o tajemných světélkách, která nocí tančí nad hladinou, a také o kletbě, která les i rybník sevřela před mnoha lety.

Na okraji lesa žil chlapec jménem Jeník. Měl světlé vlasy, milý úsměv a větší srdce, než unese celý svět. Jeho rodiče byli dávno po smrti, a tak ho vychovával dědeček mlynář. Společně žili v malé chalupě u starého vodního mlýna. Jeník vyrůstal s láskou ke zvířatům a přírodě a nikdy neublížil ani broučkovi. Každý den navštěvoval les, sbíral bylinky a povídal si s ptáky.

Jednoho večera, kdy měsíc svítil jako stříbrný talíř, se Jeník vydal k rybníku. Chtěl nalézt zvláštní rostlinu s modrým květem, která kvete jen za úplňku. Jenže když přišel k hladině rybníka, začala se voda čeřit a z bublajícího středu se vynořila překrásná dívka. Měla vlasy jako zlaté řasy a oči hluboké jako lesní tůně.

„Nelekej se,“ pravila tichým hlasem, „mé jméno je Lada a jsem duchem tohoto rybníka. Před staletím mne zaklel zlý čaroděj, když jsem mu odmítla pomoci ničit les. Mou jedinou nadějí je, že někdo s čistým srdcem prolomí kletbu.“

Jeníkovi se sevřelo hrdlo. „Co musím udělat, abych ti pomohl?“ zeptal se.

„Kletbu může zlomit jen ten, kdo najde tři věci: kapku ranní rosy z nejvyššího stromu, střípek luny z jeskyně pod horou a poslední list z dubu, který roste u Duchova kamene. A musí vše přinést dřív, než uplne sedm dní,“ odpověděla Lada a zmizela v mlžném závoji.

Jeník se ani na chvíli nerozmýšlel. Ráno s prvními paprsky slunce vyšplhal na nejvyšší strom v lese – starou borovici, která se tyčila nad ostatní. Na jejím vrcholku našel kapku rosy, která se třpytila jako diamant. Opřel ji do skořápky žaludu a uložil do kapsy.

Poté se vydal k hoře, kde se nacházela jeskyně známá jako Měsíční sluj. Obyčejní lidé se jí báli, protože ji prý hlídali duchové starých pastevců, ale Jeník, statečný a upřímný, klidně vstoupil dovnitř. Jeskyně byla tmavá, a přece jakýsi stříbrný lesk ukazoval cestu. Na jejím konci našel hladký kámen, ve kterém se třpytil střípek měsíce. Jen co jej zvedl, země ztěžkla a ozval se těžký dusot.

Za Jeníkem totiž číhali loupežníci z nedaleké soutěsky. Ti už dávno slýchali pověsti o rybníku a také chtěli pro sebe uloupit kouzlo, které by jim dalo moc nad lesem. Byli tři — Hrom, Dráp a Šilhoun. Měli zbraně zběsilé a úmysly ošklivé. Jeníka přepadli ve chvíli, kdy chtěl odejít z jeskyně.

„Co to neseš, chlapče?“ zasmál se Hrom, který měl hlas jako rozzuřený medvěd.

„To není pro vás,“ odvážně odpověděl Jeník, „a pokud mi to vezmete, ublížíte nejen mně, ale celému kraji.“

Loupežníci se rozesmáli. „Nám je kraj ukradený!“

Ale sotva vytáhli zbraně, střípek luny z Jeníkovy kapsy zazářil všemi barvami a způsobil, že celá jeskyně se rozzářila bílým světlem. Loupežníci padli oslepení na zem a z jejich rukou zmizely zbraně. V té chvíli vstoupila do jeskyně sova, která promluvila lidským hlasem: „Tento hoch je chráněn lesem. Kdo se ho dotkne, toho potká vůle kouzelného rybníka.“

Loupežníci zrudli strachy a utekli, jak nejrychleji mohli.

Jeník si zastrčil střípek měsíce k rosy do kapsy a vydal se hledat poslední věc – list z bájného dubu u Duchova kamene. Ten strom rostl na temném palouku, kde ani ptáci nezpívali. Strom byl obrovský, s větvemi tlustými jako chléb a listy sytě zelenými.

Z poslední větve padal jeden list, pomalu jako by váhal, zda má opustit svou větev. Jeník jej chytil mezi dlaně a v ten okamžik se zježila tráva a vzduch kolem stichl.

„Dáváš naději tomu, o čem svět zapomněl,“ ozvalo se z kamene, vedle kterého dub rostl. Byl to sám Duch kamene, starý strážce rovnováhy. „Nechoď však zpět lesem běžným, jdi cestou mlhy – jen ta ti dá čas, který potřebuješ.“

Jeník zašeptal díky a stanul na pěšině, kde se každým krokem mlha měnila v šumící proudy světla. Díky této cestě se vrátil k rybníku dřív, než skončil sedmý den.

Na břehu znovu stála Lada. Její tělo se třpytilo jako hladina za svitu slunce.

„Máš, co je třeba?“ zeptala se hlubokým hlasem.

Jeník podal skořápku s rosou, střípek měsíce i list. V tom okamžiku se vítr rozběhl po hladině, voda zčeřila, a když utichla, stála před Jeníkem dívka z masa a kostí. Už ne duch – byla živá, svobodná.

„Kletba je zlomena,“ pronesla radostně a kolem rybníka se rozkvetly lekníny v barvách, jaké předtím nikdo neviděl.

Lada se stala strážkyní lesa, ale tentokrát již ne jako duch, ale jako žena. Jeník s ní zůstal a postavil chalupu poblíž rybníka. Loupežníci se prý navždy odstěhovali do hor, kde už nikoho neotravovali, a starý mlýn se stal místem, kam si chodily děti z okolí hrát a poslouchat příběhy o statečnosti, přátelství a zázracích.

A když se ptáci rozletí nad lesem a mlha na chvíli zahalí rybník, říká se, že to Lada a Jeník jdou ruku v ruce podél vody a šeptají do větru novou pohádku.