Za dávných časů, kdy svět byl ještě mladý a plný tajemství, žil v malebném údolí malý chlapec jménem Jonáš. Jonáš byl jiný než ostatní děti. Od malička miloval vítr. Když foukalo, zavíral oči a poslouchal, jak si vítr zpívá mezi stromy a šeptá do trávy. Jeho nejoblíbenější chvíle byly ty, kdy mohl rozpažit ruce, nechat se větrem unášet a představovat si, že létá.
Jednoho dne, když se Jonáš toulal lesem, uslyšel slabý pláč. Šel za tím zvukem a objevil zvláštní bytost – víláka. Vílák byl malý, sotva větší než Jonášova dlaň, s průsvitnými křídly a šibalským úsměvem, který teď ale zakrývaly slzy.
„Proč pláčeš?“ zeptal se Jonáš tiše, aby víláka nevyděsil.
Vílák si otřel oči a posadil se na kámen. „Jmenuji se Větrouš,“ začal. „Jsem strážce větru. Ale něco zlého se stalo. Vítr je uvězněn zlým čarodějem Vargem. Bez něj svět ztratí svou lehkost. Lidé už neuslyší šumění korun stromů, ptáci nepoletí tak svobodně a řeky přestanou zpívat.“
Jonáš se zamyslel. „Musíme vítr zachránit!“
„Ale jak?“ povzdechl si Větrouš. „Varg je mocný a jeho hrad je chráněn kouzly. Nikdo se tam nemůže dostat.“
Jonáš poklekl vedle víláka. „Třeba to dokážeme spolu. Řekni mi, jak se dostaneme k tomu hradu?“
Větrouš si odkašlal a začal vysvětlovat. „Hrad se nachází na vrcholu Černé hory, daleko na severu. Cesta tam je plná nástrah. Ale pokud jsi opravdu odhodlaný, mohu ti dát dar – kouzelný píšťalkovník.“
Jonáš přikývl. „Udělám, co bude třeba.“
Vílák mávl rukou a z trávy vyrostl malý stromek s píšťalkami místo květů. Jednu z nich utrhl a podal ji Jonášovi. „Tahle píšťalka má moc přivolat vítr, který ti pomůže. Ale pamatuj, používej ji jen ve chvílích největší nouze.“
Jonáš si píšťalku pověsil na krk a vydal se na cestu. Šel lesy, brodil se řekami a přelézal skály. Čím blíž byl Černé hoře, tím temnější se svět kolem něj stával. Stromy byly pokroucené, obloha zamračená a vzduch těžký.
Jednou v noci, když odpočíval u ohně, uslyšel zlověstné šepoty. Z lesa se vynořily stíny – byly to temné bytosti, které sloužily Vargovi. „Kdo jsi, že se odvažuješ vstoupit do Vargova království?“ zasyčely.
Jonáš se rozklepal, ale vzpomněl si na píšťalku. Přiložil ji ke rtům a foukl. Zazněl jemný tón a najednou se zvedl vítr, který stíny rozmetal na všechny strany. Jonáš si oddechl a pokračoval dál.
Když konečně dorazil k Černé hoře, zjistil, že hrad je obklopen neproniknutelnou mlhou. Větrouš, který ho celou cestu doprovázel, znovu mávl rukou. „Mlha je plná klamu. Musíš důvěřovat větru. Zavři oči a nech se vést.“
Jonáš udělal, co mu Větrouš řekl. Zavřel oči, rozpažil ruce a cítil, jak ho jemný vánek vede. Když oči znovu otevřel, stál před obrovskou bránou hradu.
Uvnitř hradu bylo ticho. Jonáš šel dál, až dorazil do velkého sálu, kde na trůnu seděl Varg. Byl vysoký a temný, s očima chladnýma jako led. Vedle něj stála obrovská skleněná koule, ve které byl uvězněn vítr.
„Tak ty jsi ten odvážlivec, který se odvážil sem přijít?“ zasmál se Varg. „Co si myslíš, že můžeš udělat?“
Jonáš cítil, jak mu buší srdce. Sáhl na píšťalku, ale uvědomil si, že tentokrát ji použít nestačí. „Nech vítr jít!“ vykřikl.
Varg se znovu zasmál. „Proč bych měl? Vítr je teď můj. S jeho silou mohu ovládat celý svět.“
V tu chvíli Jonáš dostal nápad. Z kapsy vytáhl obyčejnou dřevěnou flétnu, kterou si nesl na cestu. Začal na ni hrát jemnou melodii. Větrouš pochopil jeho plán a přidal se svým zpěvem. Hudba se rozléhala sálem a najednou se začalo dít něco zvláštního. Skleněná koule se začala třást a praskat.
Varg se rozzuřil. „Přestaň!“ křičel, ale bylo pozdě. Koule se roztříštila a vítr vyletěl ven. Zvedl se obrovský vichr, který Varga smetl z trůnu a odnesl ho pryč.
Když bylo po všem, Větrouš se usmál. „Dokázali jsme to! Vítr je zase volný.“
Jonáš se usmál taky. „Spolu jsme silní.“
Vítr se vrátil do světa a přinesl s sebou znovu radost a svobodu. Jonáš se vrátil domů jako hrdina, ale nikdy nezapomněl na svého malého přítele Větrouše a na to, že i když jsi malý, můžeš dokázat velké věci, když máš odvahu a dobré srdce.