V dávných dobách, kdy po zemi chodili poutníci s kouzelnými hůlkami a stromy si mezi sebou večer tiše šeptaly, leželo za sedmero kopci a třemi řekami malebné království jménem Luriánie. Rozprostíralo se v úrodném údolí, kde slunce hřálo teplým světlem každý den a večery voněly po jasmínu a medu.

Uprostřed tohoto království, z hlubin vysokého lesa, vyvěral potůček zvaný Pramének. Jeho voda byla průzračná jako křišťál a lidé věřili, že má kouzelné vlastnosti. Staří mudrci tvrdili, že kdo z něj pije s dobrým srdcem, získá moudrost a odvahu.

Jenomže, jednoho dne se něco změnilo. Potůček, který vždy veselým šepotem zurčel mezi mechem a kameny, náhle oněměl. Voda ztemněla, přestala téct a les utichl. Lidé si začali vyprávět, že v lese ožila příšera stará jako samotné hory, která Pramének uvěznila svým dechem.

Královna Vilena, moudrá a hodná vládkyně Luriánie, svolala své rádce i statečné rytíře, ale nikdo se neodvážil do temného lesa vkročit. Prý se tam šíří hustá mlha, ve které padne každý, kdo nemá čisté srdce. Královna měla srdce plné obav, neboť bez vody z Praménku vysychaly pole, zvířata v lese utíkala a děti začaly smutnět.

V jedné malé chatrči na kraji lesa však žila skromná dívenka jménem Kira. Měla oči bystré jako srnka a vlasy barvy slunečnice. Její babička ji kdysi učila starým písním a kouzlům zapomenutých časů. Kira každý večer zapalovala malou voskovou svíčku, kterou jí babička darovala a šeptala nad ní přání.

Jednoho takového večera, když seděla na zápraží své chaty a právě sfoukla svíčku, ozvalo se tiché „chrrrk…“. Podívala se dolů a spatřila u svých nohou malého tchoříka. Ale nebyl to obyčejný tchoř. Byl celý bílý a jeho oči zářily modrým světlem.

„Kiro,“ pronesl tchořík lidským hlasem, „jsem Duch Praménku. Příšera zvaná Mlhožal mě uvěznila v mokřinách hluboko v lese. Jen plamen upřímné odvahy a srdce naplněného světlem mě může vysvobodit.“

Kira se nadechla. Věděla, že být malá neznamená být bezmocná. Přivinula si svíčku k hrudi. „Pomohu ti. Vydáme se zítra za úsvitu.“

A tak se stalo. Začalo velké dobrodružství.

Cesta vedla hluboko do lesa osvětlená jen mihotavým světlem svíčky, které se nikdy nezhaslo, dokonce ani v dešti. Kira cestou potkávala podivné tvory – mluvící houby, kteří jí poradili, kde najde stezku, sovu s očima jako hvězdné nebe, která jí dala zašifrované mapy, a dokonce strom, který chodil a hlídal most přes propast plnou stínů.

Ale to nejtěžší ji teprve čekalo.

Když dorazila do bažin, mlha byla tak hustá, že ani lucerny nemohly prorazit její opar. Tchořík začal slábnout a jeho světélkující oči se postupně ztrácely ve šedi.

„Mlhožal se blíží,“ zašeptal.

A pak uviděla příšeru.

Byla obrovská. Měla tělo spletené z kořenů, kapradí a bahna. Její oči žhnuly rudě jako uhlíky a z nozder jí vycházel šedý kouř, který dusil květy i keře po okolí.

„Kdo tě sem poslal?!“ zvolala příšera hlasem, který zněl jako mnoho hromů.

Kira se nezalekla. Vytáhla svíčku a držela ji pevně v drobných rukách.

„Přišla jsem pro svobodu Praménku! Vrátíš, co jsi vzala!“

Mlhožal se rozesmál. „Ty? Tak malá dívka?“

„Možná jsem malá, ale mé srdce je velké.“ A s těmi slovy zapálila svíčku.

Plamen se rozhořel jasněji než kdy předtím. Začal se zvedat, jakoby jej unášel vítr, až vytvořil kolem Kiry ochranný kruh. Mlha se začala rozestupovat, a když plamen dosáhl vrcholné výšky, rozštěpil se do tisíce jisker, které začaly padat na Mlhožala.

Tam, kde se jiskry dotkly příšerina těla, začal opadat mech a bláto, až zůstal jen suchý pařez. Mlhožal zařval a rozplynul se jako sen při ranním svítání.

Pak se ozvalo tiché žbluňkání.

Z hlubin bažiny se začala vlévat voda. Potůček opět ožil a jako had se vinul mezi kameny, zpívaje svou starou píseň. Bílý tchořík se proměnil zpět v proud čisté vody, která objala Kiru jako poděkování.

Dívka se vrátila do království se svíčkou, která pořád plála, ale nebyla už obyčejná – vydávala teplo domova, světlo naděje a vůni růží. Královna ji přijala s otevřenou náručí a jmenovala ji Strážkyní Praménku.

Od té doby voda v potůčku nikdy nevyschla. Les znovu ožil a mlha přestala strašit v nočních údolích. Kira dál žila ve své chatrči, ale kdykoli zhasla svíčku, věděla, že její světlo v srdcích lidí už navždy zůstane.