V jednom zapomenutém království, kde se lesy zelenaly a potoky zpívaly písně o dávných časech, žila mladá dívka jménem Klárka. Byla sirotkem a její jedinou společností byla stará teta Agáta, která ji vychovávala v malé chaloupce na kraji lesa. Klárka byla laskavá, pracovitá a měla srdce otevřené všem bytostem – lidem, zvířatům i stromům.

Jednoho dne, když se procházela lesem a sbírala lesní jahody, narazila na podivnou věc. Uprostřed malé mýtiny ležela kouzelná hůlka. Byla tenká a vyřezaná z lesklého dřeva, zdobená drobnými zlatými nitkami. Jakmile se jí Klárka dotkla, ucítila jemné teplo, které jí projelo prsty až do srdce. Vzala hůlku do ruky a cítila, že není obyčejná.

„Kdo ji tu mohl ztratit?“ přemýšlela nahlas. Rozhlédla se kolem, ale žádné stopy neviděla. Než mohla pokračovat dál, ozval se jemný hlas: „Děkuji, děvčátko, že ses mě ujala.“

Klárka se polekala a ohlédla se. Nikde nikdo. Pak si uvědomila, že hlas vychází z hůlky.

„Ty mluvíš?“ zeptala se překvapeně.

„Ano,“ odpověděla hůlka. „Jsem kouzelná hůlka víly Eleonory. Byla jsem ukryta v tomto lese po dlouhá léta. Pokud mi pomůžeš, splním ti jedno přání.“

Klárka se zamyslela. Mohla si přát krásné šaty, bohatství, ale místo toho se zeptala: „Jak ti mohu pomoci?“

„Musíš najít můj závoj,“ povzdechla si hůlka. „Víla Eleonora jej kdysi ztratila a bez něj se nemůže vrátit do svého světa. Závoj je ukryt v temné věži na vrcholu Modré hory.“

Klárka se rozhodla pomoci. Věděla, že to nebude snadné, ale cítila, že je to správné. Vydala se na cestu, hůlku pevně držela v ruce a s nadšením kráčela lesem. Cesta byla dlouhá a plná překážek, ale hůlka jí pomáhala – ukazovala správný směr a varovala ji před nebezpečím.

Po několika dnech dorazila ke strmým svahům Modré hory. Na jejím vrcholu se tyčila temná věž. Klárka se nezalekla a začala stoupat. Když dorazila k věži, uviděla, že bránu hlídá obrovský kamenný strážce.

„Kdo sem přichází?“ zaburácel jeho hlas.

„Jsem Klárka a hledám vílí závoj,“ odpověděla odhodlaně.

„Jestli chceš vstoupit, musíš splnit tři úkoly,“ řekl strážce.

Klárka přikývla a čekala, jaké zkoušky ji čekají.

„První úkol – uhádni mou hádanku,“ pravil strážce a spustil:
„Jsem lehký jako pírko, přesto mě nikdo neunese. Jsem neviditelný, ale každý mě cítí. Co jsem?“

Klárka se zamyslela. Přemýšlela o tom, co je lehké, neviditelné, ale přesto přítomné. Pak se jí rozzářily oči: „Vítr!“

Strážce přikývl. „Správně. Druhý úkol – přines mi kapku vody z nejčistšího pramene.“

Klárka si vzpomněla na stříbrný potůček, který viděla cestou. Vydala se zpět a nabrala do dlaně křišťálově čistou vodu. Když ji donesla strážci, ten se napil a spokojeně přikývl.

„Třetí úkol – dokaž, že máš dobré srdce,“ řekl a ukázal na malého ptáčka, který měl poraněné křídlo.

Klárka neváhala. Jemně vzala ptáčka do dlaní a pohladila ho. Pak se podívala na kouzelnou hůlku. „Můžeš mu pomoci?“ zeptala se.

Hůlka jemně zasvítila a ptáčkovo křídlo se uzdravilo. Zacvrlikal a vzlétl k obloze.

Strážce se usmál. „Prošla jsi všemi zkouškami. Můžeš vstoupit.“

Klárka vešla do věže a na stole uviděla překrásný závoj. Byl jemný jako pavučinka a třpytil se, jako by byl utkaný ze samotného měsíčního svitu. Opatrně ho vzala a vydala se na cestu zpět.

Když se vrátila na mýtinu, hůlka se rozzářila a závoj se vznesl do vzduchu. Najednou se před Klárkou objevila nádherná víla Eleonora. Měla dlouhé zlaté vlasy a její oči zářily jako hvězdy.

„Děkuji ti, Klárko,“ řekla víla. „Splnila jsi velký úkol. Teď si přej jedno přání.“

Klárka se zamyslela. Mohla si přát cokoliv, ale místo toho řekla: „Přeji si, aby moje teta Agáta byla zdravá a šťastná.“

Víla se usmála a mávla rukou. „Tvé přání se splní. Ale protože jsi ukázala tak čisté srdce, dám ti ještě jeden dar. Od této chvíle budeš rozumět řeči zvířat a rostlin.“

Klárka poděkovala a vrátila se domů. Teta Agáta byla zdravá a usměvavá jako nikdy předtím. Klárka pak žila šťastně a pomáhala všem tvorečkům v lese, protože rozuměla jejich řeči. A víla Eleonora? Ta se vrátila do svého světa se svým závojem a občas z nebes shlížela na Klárku s úsměvem.