Na okraji hlubokého lesa, kde voněly borovice a zpívali ptáci, stálo malé dřevěné stavení. Dům byl zvláštní – jeho střechu pokrývaly perníkové tašky, okna lemovaly cukrové římsy a komín zdobil karamelový povlak. Uvnitř žila stará kouzelnice jménem Mirabelka. Nebyla zlá, jak by si někdo mohl myslet, ale lidé se jí i tak vyhýbali. Povídalo se totiž, že umí nejen čarovat, ale že má i zrcadlo, které ukazuje budoucnost. Nikdo však netušil, že Mirabelka má v srdci velkou laskavost a že jejím největším přáním je pomáhat těm, kdo to potřebují.
Jednoho jarního dne se do lesa zatoulala dívka jménem Klárka. Byla drobná, měla zrzavé vlasy spletené do dvou copánků a oči jí zářily jako dvě modré studánky. Klárka přišla sbírat bylinky, protože její maminka byla nemocná. Léčitelka z vesnice jí poradila, že musí najít vzácnou rostlinu jménem Zlatovětvička, která prý dokáže léčit každou nemoc.
„Ale Zlatovětvička roste jen hluboko v lese,“ varovala léčitelka. „A tam už chodí jen málokdo. Říká se, že tam straší.“
Klárka se však nebála. Maminku měla moc ráda a byla odhodlaná udělat cokoliv, aby jí pomohla. S košíkem v ruce se vydala na cestu. Šla dlouho, až se jí zdálo, že les nikdy neskončí. Stromy kolem ní rostly hustěji a hustěji, slunce sotva pronikalo skrze jejich větve. Když už byla unavená a nevěděla, kudy pokračovat, ucítila sladkou vůni. Zvedla hlavu a zahlédla mezi stromy perníkový dům.
„To je zvláštní. Kdo by si postavil dům z perníku?“ pomyslela si Klárka a zvědavost ji přiměla přiblížit se.
Zaklepala na dveře a ty se samy otevřely. Uvnitř stála Mirabelka. Měla dlouhé šedé vlasy, na sobě pestrou šálu a v ruce držela dřevěnou hůlku. Na stole před ní ležel stříbrný tác s čerstvě upečenými perníčky.
„Kdo jsi, děvče?“ zeptala se kouzelnice přívětivým hlasem.
„Jsem Klárka,“ odpověděla dívka. „Hledám Zlatovětvičku, abych zachránila svou maminku. Je nemocná.“
Mirabelka se zamračila a chvíli mlčela. Pak ukázala na židli u stolu. „Posaď se. Než ti povím, co dál, musíš si poslechnout příběh.“
Klárka se posadila a kouzelnice začala vyprávět. „Zlatovětvička je vzácná bylinka, která roste tam, kde se stýká svět lidí a svět kouzel. Najít ji není snadné. Ale já ti pomůžu – pokud jsi skutečně odvážná a máš dobré srdce.“
„Udělám cokoliv,“ přikývla Klárka rozhodně.
Mirabelka se usmála a vzala ze skříně malé, kulaté zrcadlo. Bylo zlaté a zdobené drobnými kamínky, které se třpytily jako hvězdy. „Toto zrcadlo ti ukáže cestu. Ale pamatuj, cesta nebude snadná. Potkáš překážky, které otestují tvou odvahu i trpělivost.“
Klárka vzala zrcadlo do rukou a poděkovala. Když se podívala do jeho lesklé plochy, uviděla obraz mýtiny s vysokým dubem. „Tam musím jít,“ zašeptala.
Mirabelka jí ještě podala malý sáček. „Tady máš kouzelný prášek. Posypej jím cestu zpět, aby ses neztratila.“
Klárka poděkovala, rozloučila se a vydala se za obrazem v zrcadle. Šla dlouho, až konečně našla mýtinu s vysokým dubem. Pod jeho kořeny se ukrýval vchod do podzemní jeskyně. Klárka se nadechla a vešla dovnitř.
Uvnitř bylo ticho a šero. Stěny jeskyně pokrýval mech a ze stropu visely krápníky, které se třpytily jako drahokamy. Najednou se ozvalo hluboké vrčení. Na cestě stála obrovská liška s ohnivě rudou srstí a zářivýma očima.
„Kdo jsi a co tu hledáš?“ zeptala se liška.
„Jsem Klárka. Hledám Zlatovětvičku, abych zachránila svou maminku,“ odpověděla dívka odvážně.
Liška si ji chvíli prohlížela, pak se zeptala: „Proč bych ti měla věřit?“
Klárka se zamyslela a vytáhla z kapsy jeden z perníčků, které jí Mirabelka dala na cestu. Podala ho lišce. „Protože chci jen pomoci. A nemám nic jiného, co bych ti mohla dát.“
Liška si vzala perníček a spokojeně ho snědla. „Dobře,“ řekla nakonec. „Půjdu s tebou a ukážu ti cestu.“
Společně pokračovaly jeskyní, až dorazily do velkého podzemního sálu. Uprostřed stál kámen, na kterém rostla Zlatovětvička. Její zlaté listy jemně zářily ve tmě. Klárka se k ní opatrně přiblížila, ale jakmile se jí dotkla, země se zatřásla.
„Kdo se opovážil sáhnout na Zlatovětvičku?“ ozval se hluboký hlas. Před Klárkou se zjevil kamenný strážce – obrovský obr s očima z drahokamů.
„Jsem Klárka a potřebuji ji pro svou maminku,“ odpověděla dívka, i když se jí třásl hlas.
„Proč bych ti měl věřit?“ zeptal se strážce.
Klárka si vzpomněla na zrcadlo. Podívala se do jeho plochy a uviděla obraz své maminky, jak leží na lůžku, slabá a unavená. „Protože moje maminka je dobrý člověk a zaslouží si žít,“ řekla.
Strážce na chvíli ztichl, pak se usmál. „Vidím, že máš dobré srdce. Vezmi si Zlatovětvičku, ale pamatuj – používej ji moudře.“
Klárka opatrně utrhla rostlinku a poděkovala. Liška ji doprovodila zpět na povrch. Díky kouzelnému prášku našla cestu zpět k perníkovému domu.
Mirabelka ji uvítala s úsměvem. „Věděla jsem, že to dokážeš,“ řekla. „Teď spěchej domů. Tvoje maminka na tebe čeká.“
Klárka poděkovala, rozloučila se a utíkala zpět do vesnice. Když dorazila domů, připravila z Zlatovětvičky odvar, který mamince podala. A skutečně – maminka se brzy uzdravila a byla opět plná síly.
Od té doby Klárka nikdy nezapomněla na laskavou kouzelnici Mirabelku ani na odvahu, kterou musela najít v sobě. A Zlatovětvička? Tu zasadila na zahradě, aby mohla pomáhat všem, kdo to potřebují.