Za devatero horami a sedmero řekami leželo království jménem Lesopel. Bylo to místo plné zelených lesů, zpívajících potoků a květin, co zářily jako drahokamy. Uprostřed toho království stál starý kamenný zámek, který obýval spravedlivý a laskavý kníže Radomír. Lidé si ho vážili, protože vždy pomáhal slabým a rozhodoval spravedlivě. Přesto však kníže skrýval jedno velké tajemství.

Před mnoha lety jeho sestra, princezna Dobromila, zmizela v podivných okolnostech. Jediné, co po ní zůstalo, byla stužka, kterou nosila ve vlasech, nalezená u Staré brány v lese. O té bráně se říkalo, že skrývá cestu do jiného světa, ale nikdo nevěděl, kam vlastně vede. Od té doby rostly v Radomírově srdci stín a smutek.

Jednoho dne dorazila na zámek stará babička. Měla šedivé vlasy spletené do copu, šaty z mechu a v rukou hůl z tisového dřeva.

„Kníže Radomíre,“ pravila, „blíží se čas, kdy stará kletba může být prolomena.“

Radomír ji prosil, aby mu prozradila, co tím myslí.

„Kletba byla vyřčena pře sto lety,“ začala babička, „když čarodějnice Svilenka přišla o své sedmé dítě. Obvinila královský rod a přísahala, že jednoho dne i jeho krev ztratí nejdražšího. Tak se stalo. Tvá sestra neodešla, byla unesena.“

Kníže vytřeštil oči.

„Ale kdo ji unesl? A kam?“

„Do Hadího útočiště, za Bránu Stínů. Tam se proměnila, nejen tělem, ale i duší. Pokud ji chceš zachránit, musíš vejít a projít zkouškou odvahy a čistoty srdce.“

Radomír se rozhodl neváhat. Připravil si meč, odolný proti kouzlům, přilbu podšitou peřím z fénixe a plášť, který mu darovala elfí královna. Cestou lesem ho vedli světélkující broučci, co svítili tmou, a ptáci mu zpívali, aby nezbloudil.

Když dorazil ke Staré bráně, zastavil se. Byla z černého kamene, stará a porostlá mechem. Jakmile se jí dotkl, zazářila a otevřela se s hlubokým zavrčením.

Radomír vešel.

Za branou ležela jiná země — šedivá, tichá a studená. Stromy byly holé, voda ve studních zamrzlá a v dálce se plazili hadi. Byli obrovští, jejich těla se vinula v nekonečných spirálách a jejich oči zářily jako uhlíky. Ale nebyli zlí. Mluvili starou řečí, kterou Radomír slyšel uvnitř mysli:

„Co hledáš, člověče?“

„Svoji sestru,“ odpověděl kníže, „byla prokleta mocí, kterou neznám.“

Hadi debatovali a pak jeden, největší a nejstarší, promluvil znovu:

„Musíš projít třemi zkouškami. První bude statečnost, druhá poznání, a třetí odpuštění.“

A tak začala Radomírova cesta.

První zkouška ho zavedla do jeskyně obrů. Jejich vůdce, třicet loktů vysoký, bojoval s Radomírem. Ale kníže nebojoval silou, místo toho použil důvtip. Našel skalní převis a navedl obra pod něj. Pak stačilo máchnutí meče a kamený strop se zřítil. Obra to nezabilo, ale zadrželo. Ukázal odvahu, aniž by zbytečně zabíjel.

Druhá zkouška byla labyrintem hádanek. V jedné chodbě zpívala ozvěna:

„Kdo může být hostem bez pozvání, vodou bez pramene, a koncem bez počátku?“

Radomír se dlouho rozmýšlel, než řekl:

„Stín.“

Hlas odpověděl: „Správně.“

A stěny labyrintu se posunuly a ukázaly cestu dál.

Třetí zkouška byla nejtěžší. Uprostřed temného jezera stála princezna Dobromila. Vlasy měla jako noční obloha, oči lesklé a šupiny na kůži jako drahokamy. Byla napůl had, napůl člověk. Když se Radomír přiblížil, zaútočila na něj jazykem studených slov.

„Nejsi můj bratr! Zradil jsi mě, nechal jsi mě zmizet!“

Radomír sklonil meč.

„Nechal jsem tě odejít bez odpovědí. Nehledal jsem dost brzy. Ale nikdy jsem nepřestal věřit, že jsi živá. Odpusť mi.“

Dobromila se zachvěla. Její oči zvlhly a šupiny začaly mizet. Slova soucitu rozbila kletbu mocnější než jakékoli kouzlo. V tu chvíli vysvitlo slunce, obloha se otevřela a Hadí útočiště se začalo měnit. Z šedi se rodily barvy, z chladu hřály květy. Hadi se v tichosti skláněli a zpívali jazykem pradávným písně lásky.

Brána se znovu otevřela a sourozenci vyšli zpět do světa lidí. Lidé jásali a malí i velcí zapalovali lucerny, aby oslavili návrat princezny a konec kletby. Radomír i Dobromila vládli spolu, moudře a spravedlivě, a každý příchod Staré brány provázely smích a píseň, nikoli strach.

A od těch dob žádný had u lesa nebyl strašidlem, ale znamením, že dobro vždy najde cestu.