Za dávných časů, kdy lesy šuměly kouzelnými zpěvy a listí se na podzim měnilo v plamenné zlato, existovalo malé království jménem Borislava. Království se rozprostíralo uprostřed hustých hvozdů, jezer a kopců, kde se záhady míchaly s každodenním životem. A právě uprostřed těchto lesů se nacházelo staré bludiště, o kterém se povídalo, že jej kdysi nechali postavit dávní čarodějové, aby chránilo tajemství ukryté uprostřed.

Borislavu spravoval moudrý a spravedlivý kníže jménem Radovan. Nebyl ještě starý, ale věděl, že moudrost nepřichází věkem, ale zkušenostmi. Jeho srdce bilo pro svůj lid jako lesní srdce bije s větrem, sluncem a listím. Na podzim se knížectví přeměnilo v nádhernou hru barev – stromy hořely ve žluté, oranžové a červené, tráva byla měkce ochablá a vzduch byl voňavý po dýmu a jablkách.

Avšak letos se mezi lidem začalo šířit znepokojivé šeptání. Zmizela studna, kterou si všichni pamatují ve středu vesnice, přesně tam, kde na podzim sbírali kaštany. Zůstala po ní jen dutina v zemi a kolem ní kroužily mlhy, ať bylo ráno nebo večer. Stařenka Miluška tvrdila, že to není obyčejná mlha, ale dech ze Ztraceného bludiště, které se prý po staletích znovu probudilo.

Lidé se báli, a jako vždy, když bylo třeba odvahy, povolali knížete Radovana. Ten se neváhal ani chvíli – i přes varování rádců se rozhodl vypravit přímo do bludiště a zjistit, co se děje. „Když má někdo vést své lidi, musí jim kráčet vstříc, nejen je řídit odzadu,“ prohlásil odhodlaně.

Ze stájí si vzal věrného koně, starého grošáka jménem Mrak, navlékl si plášť s vyšitými podzimními listy a připnul meč, který voněl po javorech a starých legendách. Ještě než opustil brány hradu, navštívila jej bylinkářka Živana a podala mu svazek sušených listů. „Tyto listy ti ukážou cestu, pokud budeš čistého srdce. Ale pamatuj – bludiště netrestá nohy, nýbrž srdce chvějící se strachem.“

Radovan poděkoval, schoval listy pod vestu a vyrazil k místu, kde kdysi stála studna. Mlhy kolem byly husté jako kaše, ale jakmile do nich vstoupil, něco kolem něj zaševelilo – a objevil se před ním vchod do kamenného bludiště, které vypadalo, jako by se vynořilo ze země.

Stěny z břečťanem porostlého kamene se zvedaly vysoko k nebi, a listy, které visely z větví, šeptaly starobylou řečí. Radovan vešel dovnitř a okamžitě ho obklopilo ticho. Krok se mu tlumil o měkký mech, světlo sem pronikalo zřídka, ale ve vlhkých spárách kamene sem tam zablikala světélka, která se mihotala jako lucerny z jiných světů.

Radovan kráčel dnem i nocí, bludiště ho vodilo sem a tam. Mluvil s ptáky v korunách, kteří mu poradili, kudy nechodit, a pozoroval vzorce, které kreslily stíny. V jednu chvíli ho cestička zavedla k jezírku, které mělo vodu tak čirou, že viděl až na dno. Jak se skláněl, aby se napil, voda zašeptala:

„Hledej, co je ztraceno, ale nečekej, že najdeš, co jsi nehledal.“

Po několika dalších zatáčkách se cesta zužovala, až se otevřela do prostorné sluje ukryté hluboko v útrobách bludiště. A tam – tam stál trol. Byl obrovský, celé tělo měl pokryté listím a mechy, oči jako dvě velké měsíce. Ale nebyl zlý, jak Radovan čekal. Seděl, opřený o hromadu kamení, a v rukách držel dřevěnou loutku.

Kníže nešel na trola s mečem, nýbrž s otázkou.

„Proč tady dlíš, trolle? A proč mizí věci z našeho světa?“

Trol vzhlédl, a jeho hlas zněl jako vítr v dutém kmeni:

„Bludiště střežím od věků. Ale nedávno, přicházející zima otřásla kořeny a zapomnění vypustilo vzpomínky. Studna se ztratila, protože voda v ní byla spojena s pokladem slz radosti. Když je lid ztratí, bludiště začíná brát.“

„A jak lze ty slzy nalézt?“ otázal se Radovan.

Trol si povzdechl, až listy zašustily: „Když lidské srdce zapomene radovat se z prostých věcí, slzy radosti zaschnou. Jen dítě, které se raduje z podzimu, barvy listí a chuti dýně, může znovu přivolat to, co bylo ztraceno.“

Radovan na okamžik zavřel oči. Vzpomněl si na dětství – na chvíle, kdy s bratrem běhal mezi stromy a hromadil listí, házel kaštany do výšky a smál se, jak listy kreslí nebe. Vytáhl z kapsy suché listy od bylinkářky a začal je klást po zemi do tvaru mandaly. Každý list, který položil, zazářil tlumeným světlem a jakmile byl kruh dokončen, z jeho středu vystoupila mladičká postava – holčička s vlasy barvy javorových listů a šátkem z mechu.

Byla to Duch podzimu.

Tančila mezi listy, smála se a její smích spouštěl proudy světlušek, které se vznášely kolem. S každým jejím krokem se bludiště měnilo – mračna se rozplývala, stěny mizely v mlze a z dálky zazněl zvuk zurčící vody.

Trol povstal, oči se mu leskly vděčností.

„Kníže, tys vnesl radost do srdce bludiště. Studna se vrací, i voda v ní. Lidé však musí pečovat o radost tak, jako pečují o oheň – musí ji krmit smíchem, vděčností a kouzly obyčejných dnů.“

Radovan se v tom okamžiku ocitl zpět u studny – stála tam, jako by nikdy nezmizela. Lidé jásali, když ho spatřili, a za studnou rostl nový strom, který zářil barvami všech ročních dob najednou.

Od té doby každý podzim v Borislavě pořádali slavnost barev. Děti sbíraly listí, pekly se koláče s dýní a studna se zdobila stužkami a malými lucerničkami. A hluboko v lese, trol rozvěšoval mezi větve nové dřevěné loutky a uchechtával se, když je vítr rozhoupal.

A Radovan? Stal se z něj nejen kníže, ale strážce radostí. Každý podzim vedl průvod dlouhým lesem, a listy mu šeptaly vděkem. Protože i když zmizí studna, radost se může vždy znovu nalézt – pokud ji člověk nezapomene hledat tam, kde se narodí: v srdci.