V jednom tichém koutě světa, kde se louky střídají s lesy a lesy s horami, stála stará chaloupka porostlá břečťanem. V ní bydlel kocour jménem Matýsek. Nebyl to ledajaký kocour — měl hustý, šedý kožich jako bouřkový mrak a oči svítily jako dvě zlaté mince. Uměl mluvit lidskou řečí a byl velmi zvědavý. Miloval vůni deště, šustění listí a ševelení větru ve větvích.

Jednoho dne, když se Matýsek vyhříval na okenním parapetu a pozoroval, jak se po nebi honí mráčky, kolem chaloupky se prohnal silný poryv větru. Ale nebyl to obyčejný vítr — tenhle zpíval, vířil prach a listí do podivných obrazců a nakonec přinesl cosi neobvyklého: malého, zeleného dráčka.

Dráček přistál na dvorku jako padlý list. Měl šupiny jako smaragd, křidélka z průsvitné blány a oči jako ranní rosa. Byl celý zmatený a vyděšený.

„Kdo jsi a odkud přilétáš?“ zeptal se Matýsek a seskočil z parapetu.

„Jsem Vítek,“ pípl dráček. „Vítr mě unesl z mého domova v Hvězdných horách. Hrál jsem si u jezírka, když se zvedl vítr tak silný, že mě odnesl přes pole, lesy a hory.“

Matýsek pokýval hlavou. „To zní jako kouzelný vítr. Možná to nebyla náhoda. Vítr tady občas přináší věci, které mají svůj účel.“

Dráček svěsil křídla. „Ale já chci domů. Moje maminka se o mě jistě bojí.“

Matýskovi se dráčka zželelo. „Pomohu ti najít cestu zpět. Ale nebude to snadné. Mezi námi a Hvězdnými horami leží Staré bludiště. Nikdo, kdo do něj vstoupil, se už nikdy nevrátil.“

Dráček polkl naprázdno, ale přikývl. Byl odhodlaný vrátit se domů.

A tak se kocour Matýsek a dráček Vítek vydali na cestu. Prošli loukami plnými sedmikrásek, přebrodili zurčící potok a přespali pod hvězdami. Ráno je probudil jemný zpěv vítrů a vůně borovic.

Jednou, když zrovna odpočívali na pařezu, ozvalo se za nimi tiché: „Pst!“

Matýsek i dráček se otočili a spatřili malou ještěrku. Měla zářivě modré šupiny a oči jako černé korálky.

„Já vím, kam jdete,“ zašeptala. „Do Starého bludiště. Ale sami to nezvládnete. Bludiště se hýbe, mění tvar a směry. Má vlastní vůli. Ale já v něm žila. Mohu vám pomoci.“

Matýsek zpozorněl. „Proč bys nám pomáhala?“

„Vítr vás sem přivedl. A vítr poslouchá jen ta nejstarší kouzla. Musíte do bludiště, protože tam se skrývá něco, co svět potřebuje najít. Navíc…“ ještěrka se zastyděla, „v bludišti jsem ztratila sestru. Možná ji najdeme.“

A tak se k nim přidala. Jmenovala se Luma a byla to chytrá a odvážná ještěrka.

Když dorazili ke vstupu do Starého bludiště, zatahalo je cosi za srdce. Vchod byl tvořen dvěma vysokými kamennými sloupy porostlými mechem. Mezi nimi se rozprostírala mlha, hustá a chladná. Jakmile do ní vstoupili, svět za nimi zmizel.

Uvnitř bylo ticho. Jen jejich kroky a dech porušovaly klid. Chodby byly ze živého kamene, který se zdál dýchat, a stěny měnily barvy podle nálady těch, kdo jimi procházeli. Někdy byly růžové jako západ slunce, jindy tmavé jako půlnoc.

Šli dlouho, nevěděli jak dlouho, protože čas se v bludišti choval zvláštně. Někdy se zdálo, že uběhlo jen pár minut, jindy, že celé dny. Potkávali podivné stíny, slyšeli šeptání a smích. Ale Luma je vedla, znala zkratky a bezpečné cesty.

Jednou dorazili do sálu plného zrcadel. Každé zrcadlo ukazovalo jinou verzi světa. V jednom z nich se Matýsek viděl jako lev, v jiném jako pták. Dráček v jednom zrcadle stál na trůnu mezi ostatními draky.

„Pozor,“ varovala Luma, „zrcadla dokážou vtáhnout duši. Musíme projít rovně a nedívat se příliš dlouho.“

Prošli sál a pokračovali dál. Nakonec dorazili do středu bludiště. Tam stála vysoká věž z průzračného křišťálu. Na jejím vrcholu zářilo světlo jako hvězda.

„To musí být Srdce bludiště,“ zašeptal Matýsek.

Před věží seděla postava. Byla to ještěrka, ale větší než Luma. Měla zlaté šupiny a hluboké oči.

„Sestra!“ vykřikla Luma a rozběhla se k ní. Objaly se.

„Čekala jsem tě,“ řekla zlatá ještěrka. „Bludiště mě zadrželo, protože jsem znala jeho tajemství. Ale teď jste přišli vy, ti, které přivedl vítr. Musíte vynést Srdce bludiště na světlo. Jinak bludiště pohltí celý kraj.“

Matýsek a dráček pomohli otevřít dveře věže. Uvnitř našli krystal, který zářil teplým světlem. Byl tak krásný, že se jim tajil dech. Když ho Vítek uchopil, celým bludištěm projel záchvěv.

Stěny začaly růžovět, stropy se zvedaly a chodby se rovnaly. Bludiště se proměnilo v zahradu plnou květin a stromů, v níž zpívali ptáci a bzučeli čmeláci.

„Uvolnili jste staré kouzlo,“ usmála se zlatá ještěrka. „Bludiště bylo kdysi zahradou, ale ztracená naděje ho proměnila. Díky vám se vrátilo jeho pravé já.“

Vítr je opět zvedl a nesl je nad krajinu. Pod nimi ubíhaly lesy, řeky a pole, až se na obzoru objevily Hvězdné hory.

Vítek se rozplakal radostí. „Domov!“

Vítr je snesl na louku u jezírka, kde už čekala dračí maminka s očima plnýma slz.

„Vítek! Konečně!“

Objali se a Matýsek s Lumou se tiše usmáli.

„Myslím,“ řekl Matýsek, „že vítr věděl, co dělá.“

A možná měl pravdu, protože od té doby, kdykoli se zvedl vítr nad krajem, přinášel s sebou vůni květin, šepot kouzel a někdy, když se pořádně zaposloucháte, i tiché mňouknutí jednoho šedého kocoura, který jednou pomohl malému dráčkovi najít cestu domů.