V hlubokém lese za sedmero kopci a třemi říčkami rostla jabloň tak stará, že ji prý zasadili samotní lesní duchové. Měla silný, pokroucený kmen porostlý mechem a větve plné nejčervenějších jablek, jaká si jen lze představit. Nebyla to ale ledajaká jabloň. Měla v sobě kouzlo – ten, kdo z jejího plodu ochutnal, získal na jeden den schopnost rozumět řeči všech zvířat.

Jabloň rostla uprostřed paloučku, který po staletí chránil elf jménem Faelir. Faelir byl drobné postavy, vlasy měl zelené jako lesní mechy a oči svítily modřem jako ranní obloha. Byl ochráncem přírody a opatrovníkem kouzelných rostlin. Každé ráno mluvil s jabloní, jako by to byla jeho sestra, a ta mu na oplátku šeptala příběhy o tom, co se v lese stalo.

Jednoho dne přiběhl za Faelirem bílý králík. Měl chundelatý ocas a oči jako černé perly. Třásl se strachem a cosi nesrozumitelně mumlal.

„Co se stalo, králíčku?“ ptal se Faelir a pohladil ho po huňatém kožíšku. Protože nerozuměl řeči zvířat bez pomoci jabloně, utrhl z její větve jedno jablko, polit ho rosou a s úctou ho snědl.

V tu chvíli se mu králíkova slova rozjasnila jako paprsek v mlze. „Ach, Faelire,“ vyrážel králík, „princezna Elaria je v nebezpečí! Zabloudila při lovu motýlů a vešla do Zapomněného lesa. Šel za ní temný vítr a stromy se sevřely. Nikdo jiný si na ni ani nevzpomene… kromě mě!“

Faelir se zachmuřil. Zapomněný les byl zvláštní místo, kde vzpomínky slábly a mizely, až člověk zapomněl i na své jméno. Nikdo, kdo se tam někdy ztratil, se už nevrátil. Bylo na něm, ochránci lesa, aby zasáhl.

„Vezmu tě tam,“ pravil králík. „Poběžím první, ty mě následuj. Ale pamatuj, Faelire – nikdy se nedívej zpět. Jinak tě Zapomnění pohltí.“

Faelir pokývl, popadl svou dýku ze stříbrného dřeva a vydal se za králíkem, který uháněl lesem jako šíp. Letěli kolem bylinkových strání, šumících pramenů a míst, kde zpívali ptáci za vánku. Ale čím dál šli, tím hutnější byl vzduch a ticho tíživější.

Brzy dorazili k hranici Zapomněného lesa. Stromy tu rostly těsně u sebe, jejich kmeny byly černé a křivé, a z listí kapala voda, i když nepršelo. Faelir se otřásl, ale vstoupil.

Uvnitř bylo ticho—ne ticho, jaké panuje v noci, ale zvláštní, zneklidňující mlčení, které ovládalo vše. Faelirovu mysl začal zastiňovat podivný opar. Najednou si nebyl jist, proč sem přišel. Pak ale uslyšel slabý šepot – jeho jabloň. I přes dálku a temnotu k němu vysílala myšlenky.

*„Pamatuj, proč jdeš. Princezna. Kouzlo. Víra.“*

Králík mu poskakoval u nohou, a tak Faelir zatnul zuby a šel dál. Brzy narazili na šlahouny břečťanu, které žily a chytaly každého, kdo projde. Byly to dcery Zapomnění, hladové po vzpomínkách. Faelir vytáhl stříbrnou dýku a protínal cestu vpřed. Šlahouny zasyčely, ale ustoupily.

Když dorazili doprostřed lesa, našli ve starém kruhu kamenů dívku se zlatými vlasy, která si hrála s kameny a broukala si píseň. Oči měla nepřítomné, jako by zapomněla sama na sebe.

„Princezno Elario!“ zvolal Faelir.

Dívka vzhlédla, ale její pohled byl prázdný. „Elario?“ opakovala tiše. „To jméno je… hezké.“

Faelir se k ní rozběhl, ale v tu chvíli se ze země zvedl studený vítr. Z mlhy vystoupila vysoká postava. Byla bez tváře, jen plášť z černého plátna, který se vlnil jako dým. Byl to Vládce Zapomnění.

„Ona je moje,“ zasyčela bytost. „Ztratila své jméno, své místo, svou paměť. Teď mi patří.“

Faelir stiskl dýku. „Ale paměť lze přivolat,“ odporoval, „a víru nelze zlomit!“

Pak vytáhl poslední jablko z lněného vaku, to nejzářivější. Nesnědl ho sám, ale přidržel u rtů princezny.

„Sněz to, Elario. A vzpomeň si… na zahradu růží, na smích tvé matky, na korunovační sál…“ šeptal.

Dívka bezmyšlenkovitě kousla. Jakmile její zuby projely slupkou, zaleskly se jí oči. Začala se třást a držet za hlavu.

„Mé jméno je… Elaria! A já nejsem tvoje!“ vykřikla k bytosti, která se začala rozpadat ve víru šera.

Zapomnění zapištělo, sevřelo se samo do sebe a zmizelo, jakoby bylo vytrženo z dějin.

Králík vyskočil nadšením. „Dokázali jsme to!“ zaječel a zatočil se radostí.

Faelir a Elaria se rychle vydali zpět. Tentokrát cesta nebyla snadná. Les, jakoby naštvaný, se je snažil zastavit. Větve se stáčely, skály klouzaly, mlha se srážela do stěn. Ale Faelir se nedíval zpět, držel princeznu za ruku a sledoval králíka.

Když konečně překročili hranici Zapomněného lesa, všude zase zpívali ptáci. Vítr si hrál s listím a slunce zlehka klouzalo po mechu.

Elaria se obrátila k Faelirovi. „Zachránils mě. Nikdy ti to nezapomenu. Ale… proč ty jsi jediný, kdo mě hledal?“

Faelir se usmál. „Nikdo jiný si na tebe nevzpomněl. Zapomnění je proradné. Ale králík—on tě miloval natolik, že si tě pamatoval i bez kouzel. A já… jsem jen hlídač jabloně, co něco slíbil a splnil.“

Elaria se však nenechala odbýt. „Pak zůstaneš s námi. Až se vrátíme na zámek, požádám, aby ti byl dán titul ochránce království a lesů.“

Faelir se pousmál. „Zámky nejsou pro elfy. Ale navštěvujte mě pod jabloní. A jednou, až budeš mít dceru, ukaž jí tu kouzelnou jabloň a nauč ji naslouchat stromům.“

A tak se princezna Elaria vrátila do svého zámku, králík se stal jejím nejmilovanějším mazlíčkem a každé jaro putovali do lesa navštívit Faelira. A pod jabloní, která sklízela kouzelná jablka rosou a měsíční září, si připomínali, že láska a vzpomínky jsou silnější než zapomnění.

A nejen to – jabloň ten rok nasbírala více plodů než kdy dřív, a v každém bylo trochu odvahy, přátelství a víry, že i v nejhustším lese může svítit paprsek naděje.