Za starých časů, kdy se svět ještě skrýval ve stínu kouzel, stála na vrcholku kopce jedna malá zahrádka. Nebyla to obyčejná zahrádka, jakých najdete tisíce. Tato byla skrytá mezi hustými keři a vysokými stromy, a kdo o ní nevěděl, ten ji nikdy nenašel. Zahrádku spravovala stará bylinkářka jménem Hvězdina, která měla zvláštní dar – rozuměla řeči větru, měsíce i zvířat.

Jednoho teplého večera, kdy měsíc zářil jako stříbrný talíř na temné obloze, seděla Hvězdina na dřevěné lavičce uprostřed své zahrady. Vítr jemně šuměl v listech stromů a přinášel s sebou vůni rozmarýnu a levandule. Všechno bylo klidné a tiché, dokud se zpoza keřů neozvalo zabékání.

„Bééé! Bééé!“ zaznělo znovu, a než se Hvězdina stihla zvednout, ze tmy se vynořila malá bílá koza. Měla na krku zvoneček, který tiše cinkal, a její oči zářily jako dvě malé perličky.

„No tohle, kde ses tu vzala, maličká?“ zeptala se Hvězdina a pohladila kozu po hebké srsti. Koza se na ni podívala a znovu zabékala, tentokrát už tišeji, jako by chtěla něco říct.

„Ach, promiň,“ řekla Hvězdina, „vždyť ty mi to můžeš povědět.“ Pak zavřela oči a naslouchala hlasu větru, jenž šeptal příběh, který koza svým békáním vyprávěla.

Vítr pověděl, že koza patří pastýři z vesnice pod kopcem. Pastýř byl dobrý člověk, ale jednoho dne na jeho pastviny přišla zlá bouře a všechny jeho kozy kromě této jediné se rozprchly. Pastýř se trápil, protože ztratil své stádo, a tato malá koza, která se jmenovala Jiskra, se rozhodla vydat hledat pomoc. Věděla, že Hvězdina má kouzelné byliny a možná dokáže přivolat zpět zbloudilé kozy.

„Tak ty potřebuješ mou pomoc, maličká,“ řekla Hvězdina a pohladila Jiskru po hlavě. „Dobrá tedy, ale nebude to snadné. Budeme muset najít speciální bylinu zvanou Stříbrný dech, která roste jen tam, kam nikdy nedopadne sluneční paprsek.“

Koza zabékala na souhlas a Hvězdina si připravila svůj košík, nůžky na bylinky a malou lahvičku kouzelné rosy. Společně se vydaly na cestu. Vítr je vedl, šeptal jim do uší a hrál si s jejich vlasy a srstí. Šly hluboko do lesa, až narazily na starý dub, jehož větve byly tak husté, že pod nimi panovala věčná tma.

Pod dubem rostla malá stříbřitá rostlinka, která se jemně třpytila v měsíčním světle. „To je ona,“ zašeptala Hvězdina a opatrně ji utrhla. Ale sotva to udělala, ozval se zlověstný hvízdavý zvuk a z temnoty lesa vystoupil stín.

Byla to zloba větru – divoký a neklidný duch, který nechtěl, aby se Stříbrný dech někdy dostal mimo les. „Kdo se opovažuje brát mé rostliny?“ zasyčel a jeho hlas zněl jako bouře.

Hvězdina se nezalekla. „Jsem bylinkářka Hvězdina,“ odpověděla klidně, „a tato rostlina je pro dobrou věc. Pomůže ztraceným kozám najít cestu domů.“

Duch větru zaváhal. „Dobrá,“ řekl nakonec, „ale nebude to zadarmo. Musíš mi přinést světlo měsíce z nejvyššího kopce v okolí.“

Hvězdina přikývla a spolu s Jiskrou se vydaly k vysokému kopci, jehož vrchol se dotýkal nebes. Cesta byla strmá a náročná, ale Hvězdina ani Jiskra se nevzdaly. Když konečně dorazily na vrchol, měsíc byl přímo nad nimi. Hvězdina vytáhla lahvičku s kouzelnou rosou a podržela ji tak, aby do ní měsíční světlo mohlo vstoupit. Lahvička se rozzářila stříbrným světlem, a když byla plná, Hvězdina ji pevně zavřela.

Cestou zpět je opět provázel vítr, který tentokrát zpíval měkkou melodii. Když dorazily k starému dubu, duch větru už na ně čekal. Hvězdina mu podala lahvičku a duch ji přijal. „Splnila jsi svůj úkol,“ řekl, „a proto ti dovolím odnést Stříbrný dech.“

Hvězdina a Jiskra se vrátily do zahrady, kde Hvězdina z byliny připravila zvláštní lektvar. Pak vzala zvoneček z Jiskřina krku, ponořila ho do lektvaru a zazvonila. Zvuk zvonečku byl jemný a melodický, jako by v sobě nesl celý svět. V tu chvíli se všechny ztracené kozy pastýře, ať byly kdekoli, zastavily, nastražily uši a rozběhly se zpět na pastviny.

Když se Hvězdina s Jiskrou vrátily do vesnice, pastýř už stál na louce u svého stáda a smál se radostí. „Nemám slov, jak vám poděkovat,“ řekl Hvězdině a pohladil Jiskru po hlavě. „Vy jste mi přinesly zpět nejen mé kozy, ale i naději.“

Hvězdina se usmála a pohladila Jiskru. „Ta pravá hrdinka je tady Jiskra,“ řekla. „To ona se vydala hledat pomoc a nikdy se nevzdala.“

Od té doby byla Jiskra ve vesnici považována za nejstatečnější kozu široko daleko. A Hvězdina? Ta se vrátila do své zahrádky na kopci, kde dál pěstovala své bylinky a naslouchala šepotu větru a měsíce. A kdykoli na ni zavítal vítr, přinášel s sebou radostné békání šťastného stáda.