Za sedmero vršky a jedním malým jezírkem, kde se v podzimních dnech voda třpytila jako skleněná duha, stála malá chaloupka s kouřem vinoucím se z komína jako hebký šál. Chaloupka patřila staré koze jménem Rózinka. Rózinka nebyla ledajaká koza. Uměla mluvit lidskou řečí, vařit kouzelná jídla a ovládala tajemství starodávných koření, která voněla tak silně, že přilákala lišku až z druhého lesa, nebo oživila suché větvičky ve věnce tancující po stole.

Byl krásný podzim, barevné listí se snášelo ze stromů jako zlaté peří, a vítr si s ním pohrával vesele jako štěně s čepicí. Rózinka v ten den zrovna stála u svého oblíbeného kotlíku venku před chaloupkou a připravovala slavnostní polévku ze sušených hub, kořenů a tajemného koření z dřevěné skříňky. Byl to čas sklizně a každoročně v tento den Rózinka vařila takovou polévku, která naplnila srdce každého z lesa teplem, radostí a kouskem kouzla.

V tom se z lesa ozval dusot. Nebyl to dusot jeleních kopýtek, ale těžší a pomalejší. K chaloupce se blížil šotek jménem Matlík, celý ufoukaný, s čepicí na stranu a listím zachyceným ve vousech.

„Rózinko, Rózinko, potřebuji tvou pomoc!“ volal a mával rukama, zatímco se mu z kapsy vysypal pytlík sušeného tymiánu.

Rózinka se otočila, jemně zamíchala vařečkou polévku a přivítala šotka.

„Co se stalo, Matlíku? Snad ti neuschla studánka nebo si neupadl do ježčího hnízda?“ ptala se s úsměvem, ale když viděla šotkův vážný výraz, zvážněla i ona.

„Není to studánka ani ježci,“ povzdechl si Matlík. „Spadané listí v lese se přestalo měnit barvou. Všechno zůstává zelené, i když je už polovice října. Stromy netáhnou šťávu dolů, vítr nezpívá podzimní písničky a lišky nebudují nory. Něco je špatně. A víš, co je nejhorší? Zmizelo Koření rovnováhy!“

Rózinka zbledla, tedy, jak jen koza može zblednout skrze srst.

„Koření rovnováhy? Ale to je přece starodávný prášek ze semínek dřínu, kapek mlhy a špetky stínu! Bez něho nemůže příroda přejít z léta do zimy! Musíme ho najít, jinak se podzim nikdy nevrátí!“

Rozhodla se, že se vydá na cestu. Vzala si svůj šátek proti větru, starou dřevěnou vařečku – ne ledajakou, ale tu mluvící – a kapsu se zásobami máty, anýzu a skořicových pecek. Matlík se jí chtěl přidat, ale Rózinka zavrtěla hlavou.

„Ty zůstaň a varuj ostatní. Pokud by byl Les ohrožen, musíš spustit Soví zvon. Já půjdu.“

A tak se Rózinka vydala na cestu, šustíc po spadaném listí, které pod jejími kopýtky jemně ztrácelo zeleň a začínalo chytat zlatavou barvu. Začala doufat, že je na správné cestě.

Po cestě se zastavila u moudré staré břízy, která uměla šeptat v hádankách.

„Ach, břízo, má krásná vláso!“ volala k ní. „Nevíš, kde najdu Koření rovnováhy?“

Bříza zavrzala větvemi a listí zašumělo:

„Tam kde listí nepadá,
kde čas v čase zůstává,
v údolí sedmi větví,
tam hledej, kdo srdce má v Petří…“

„Petří? Kdo je Petří?“ ptala se Rózinka, ale bříza už mlčela a zůstala nehybná.

Rózinka se zamyslela. Údolí sedmi větví… Pak si vzpomněla na prastaré údolí v srdci lesa, kde rostlo sedm posvátných stromů, z nichž každý měl jiný tvar a listy. Nikdo tam nevkročil po sto let, protože cesta byla chráněná mlhou zapomnění.

Naštěstí měla Rózinka v kapse sušený šalvěj a špetku prášku z pryskyřice – ty, když spálila, rozptýlily mlhu. Prošla starou stezkou, kde každý krok zněl jako nádech spící víly, až se konečně dostala k údolí.

Kolem dokola se pnuly stromy – dub, lípa, javor, bříza, jilm, tis a jasan – sedm větví nebe. Ale uprostřed stál podivný kmen, pokrytý mechovým hávem, a u jeho kořene seděl stín se zelenýma očima.

„Petří?“ špitla Rózinka.

Stín se zvedl a vyšla z něj postava. Byl to skřítek s šedivým pláštěm spleteným z pavučin a pavučiny byly posázené kapkami rosy. V očích měl klid vody i lesu.

„Jsi to ty, kdo ochutnal polévku rovnováhy a nese vůni skořice?“ pronesl.

Rózinka lehce pokývla.

„Pak víš, že rovnováha se střeží opatrně. Někdo ji však tento rok uloupil z misek přírodních mocností. Ty sama ji nemůžeš vrátit…“

Ale v tu chvíli zaslechli šustění. Z houštiny vyrazila postava v plášti z černých peří. Byla to vrána zvaná Nezmára, čarodějnice, která nenáviděla změny.

„Ano, já to byla!“ vykřikla. „Každý podzim mi bere světlo. Každou zimu trpím zimou! Tak jsem rovnováhu vzala a zavřela ji do Achátové schránky.“

Petří se zachvěl.

„Bez rovnováhy může svět zatrnout v čase, den se zadrhne, noc nebude chtít odejít…“

„Možná,“ sykla Nezmára. „Ale alespoň nedojde ke změně!“

Rózinka však přistoupila blíž.

„V změně je kouzlo, drahá Nezmáro. Díky změně zjara kvetou stromy, v létě se sladí ovoce a na podzim se srdce ztiší. Dovol nám nalézt rovnováhu, aby i ty sis mohla zvolit, kdy je tvůj čas zářit.“

Nezmára pohlédla do očí Rózinky a tam uviděla teplo, porozumění a vzpomínky na své mládí, kdy sama běhala po lese a chutnala spadané švestky.

Povzdychla si. Sáhla do pláště a vytáhla schránku z achátu. Byla kamenem i duší zároveň. Položila ji před Petřího, který ji rozlomil a z ní se vznášel zlatý prach – Koření rovnováhy, vonící po dýni, šalvěji a špetce záměru.

Jakmile se prašek dotkl země, zvedl se vítr, listí se začalo měnit před očima do všech odstínů ohně a víly zamrzlé v kapkách rosy se zasmály a rozlétly.

Nezmára zmizela v oblaku modrásku a Petří se usmál.

„Díky tobě se svět znovu otočil, Rózinko. Nyní podzim může znovu dýchat.“

Rózinka se vrátila do své chaloupky. Matlík poskakoval vesele kolem, vítr přinášel vůni nového listí a z dálky bilo Soví zvon – tentokrát však na oslavu.

A večer, když dovařila polévku a přidala do ní špetku skořicového prášku, přišel celý les. Srnky, ježci, lišky i jeden pomalý rys. Všichni slavili návrat podzimu a děkovali staré koze, která ukázala, že rovnováha není slabost, ale síla přírody.