Za devatero kopci a sedmero borovicemi se rozkládala kouzelná vesnička jménem Cukrovínov. Byla malá, ale každé roční období tu mělo své vlastní čáry. Nejbarevnějším a nejvoňavějším obdobím v Cukrovínově byl podzim. Vzduch byl cítit skořicí, jablky a čerstvě upečeným perníkem, a celá vesnice se třpytila v odstínech zlaté, měděné a rudé.

Na okraji vesnice, u staré lískové stráně, bydlela koza jménem Rozmarýnka. Nebyla to ledajaká koza – měla oči jako med a klobouk se zvonečky, který nosila jen při slavnostních příležitostech. Rozmarýnka uměla vařit ty nejlahodnější podzimní koláče, ale ze všeho nejvíc milovala pečení perníku. Její perník byl tak měkoučký, že se rozplýval na jazyku, a tak voňavý, že k jejímu okénku přilétali motýli, i když už dávno měli spát.

Jednoho zamračeného odpoledne, kdy vítr poletoval se spadaným listím a stromy zpívaly písničky větru, se Rozmarýnka rozhodla upéct ten nejlepší podzimní perník sezóny. Vzala velkou mísačku, pomalu vmíchala mouku, vajíčka, med a špetku skořice. Nakonec přidala kouzelný sirup z javorového listu, který dostala od lesního ducha loni při podzimním tanci. Než formu vložila do pece, pronesla svým obvyklým způsobem:

„Ať je sladký jako sen, měkký jako mráček, a voňavý jako bábin šátek!“

Sotva však zavřela troubu, ozvalo se zabouchání na dveře. Za nimi stál kocour. Neobyčejný kocour – měl oči jako dvě jantarové kapky a ocas, který od konce až po kořen zářil podzimními odstíny.

„Dobrý den, ctihodná Rozmarýnko,“ mňoukl. „Jsem kocour Podzemíček a nesu špatné zprávy.“

Rozmarýnka se zarazila. „To u nás nebývá zvykem. Co se stalo?“

„Ztratil se podzim,“ řekl kocour vážně. „Zmizel. Stromům zůstaly zelené listy, vítr neví, jak má foukat, a hmyz zmatečně poletuje. Kouzelný perníkový les, který chrání rovnováhu ročních dob, je v nebezpečí. Někdo z něj ukradl Srdce podzimu.“

Rozmarýnka nasucho polkla. Srdce podzimu byla žhavě zlatá perníková šiška, kterou každý podzim zapečetil lesní šéfcukrář hluboko do javorového konáru. Pokud zmizela, nemohl se podzim naplno roztáhnout, a celý Cukrovínov i okolní krajina se octly v nebezpečí.

„Musíme ji najít!“ vyhrkla. „Vezmu si kabát, pecen chleba a…“

„Perník,“ dodal kocour. „Tvůj perník je mocný. Můžeme s ním obměkčit srdce i toho nejtvrdohlavějšího skřeta.“

A tak se vydali na cestu. Rozmarýnka, kocour Podzemíček a v koutku batůžku ještě teplý perník.

Putování je zavedlo hluboko do kouzelného perníkového lesa, kde stromy měly kmeny posypané skořicí a šišky byly sladké jako marcipán. Všude kolem se linula zvláštní nálada – jakoby se svět zapomněl otočit a čas se zatoulal. Květiny, které měly dávno uschnout, stále kvetly, ale jejich barvy ztrácely lesk. Ptáci zmateně švitořili vánoční koledy a houby pletly nožičkami.

Najednou jim cestu zkřížila bytůstka s čepičkou z lískového oříšku.

„Zastavte!“ zvolala. „Les je zneklidněný. Srdce podzimu bylo ukradeno velikým medovým broukem. Zalákal ho ke své jeskyni a slíbil mu nekonečný tok nektaru, pokud mu odevzdá šišku. Jenže brouk je chamtivý a šišku si ponechal pro sebe! Od té doby podzim bloudí po nebi a hledá cestu zpět.“

„Kde je ta jeskyně?“ zeptala se Rozmarýnka rázně. „Zaved nás tam, dobrá vílo…“

„Říkejte mi Líška. Cestu znám, ale je nebezpečná a zrádná. Brouk se obklopil kopřivovými strážemi.“

Podzemíček se zamyšleně olízl. „Co kdybychom… použili perník?“

Rozmarýnka vytáhla z batohu voňavý bochánek a rozdělila ho na tři části. Jednu položila na cestu, druhou na mostek přes karamelový potok a třetí nechala Líšce na zavazadlo. „Vede nás perník — cokoliv žije a má v srdci radost, nás s perníkem pustí.“

Po mnoha hodinách cesty, kdy překonali pole z fondánového kapradí, bažiny s malinovým želé a zbytečně upovídaného medvěda mlsouna, stanuli konečně před velkou jeskyní uprostřed ořechové skály. Z jejího nitra se linul podivný zpěv:

„Šiška zlatá, moje, moje, zář má mělo být moje
Podzim, jaro, jedno je, jen když nektar teče z roje!“

Rozmarýnka vykročila vpřed, v ruce držíc poslední kus perníku.

„Ó, veliký brouku,“ zavolala do jeskyně. „Přinesla jsem ti něco sladkého. Něco lepšího než nekonečný nektar. Přinesla jsem radost pečení, lásku ke sklizni a voňavé podzimní měsíce. Ochutnej můj perník a pochopíš.“

Z jeskyně se vybelhal obrovský medový brouk. Byl tak veliký, až mu bzučelo bříško, a jeho krovky se leskly jako karamel. Samolibě pohlédl na Rozmarýnku a chňapl po perníku.

Jeho oči se během chvíle rozšířily, krovky začaly tančit a k nohám mu usedl mírumilovný výraz.

„To… to je… podzimní sen,“ zabzučel. „Celou dobu jsem hledal nasládlou blaženost, ale ta nepřichází z hromad medu. Ona… ona se peče v troubě a zraje v srdcích.“

„Šišku,“ pronesl kocour, „musíme vrátit. Podzim tě prosí.“

Brouk bez dalších slov sáhl do svého úkrytu a předal Rozmarýnce zlatou perníkovou šišku.

Jakmile jí položila na mech, zablesklo se na nebi. Vítr začal znít známou melodií, listí okolních stromů pomalu nabíralo oranžové i červené odstíny a vše se ponořilo do teplého světla podzimu.

Les si oddechl.

Cesta zpět do Cukrovínova byla lemována tancujícími lístky a z perníkového kamene po cestě vyrážely malé výhonky skořicových keříků. Když Rozmarýnka spolu s Podzemíčkem vstoupila do vesnice, obyvatelé už čekali s košíky plnými jablek a hrušek.

„Podzim je zpět!“ volali.

A Rozmarýnka? Otevřela svou pec, vložila další dávku perníkového těsta a právě, když troubě zamrkalo červené světýlko, přitáhla s veselým zvoněním svůj slavnostní klobouk.

Od té doby se říká, že když v Cukrovínově zavoní ten pravý perník, podzim sedí s Rozmarýnkou na zápraží, houpe nohama a chystá další kouzelné chvíle.