Za sedmero horami a sedmero řekami leželo království jménem Větroland. Byla to země plná zelených luk, vonných květin a vysokých stromů, jejichž koruny si šeptaly tajemství s větrem. V čele toho království stál moudrý a laskavý král Matěj. Matěj miloval svůj lid, zvířata i přírodu, a nejvíce ze všeho měl rád procházky po lesích, kde naslouchal zpěvu ptáků a šumění listí.

Jednoho dne, když se král vydal do lesa, aby si odpočinul od královských povinností, objevil na stezce podivnou větvičku. Byla tenká, ale pevná, a na jejím konci zářil drobný zelený lístek, který se třpytil jako smaragd. Král Matěj se sehnul a větvičku zvedl. Sotva se jí dotkl, les kolem něj utichl. Vítr přestal foukat, ptáci umlkli a vše se ponořilo do podivného ticha.

„Co je to za větvičku?“ zamumlal král nahlas.

Tu se větvička zatřásla a tichým, melodickým hlasem promluvila: „Jsem Větvinka, větvička Kouzelného stromu. Polámal mě zlý trol jménem Hrumbal, který se usadil v Hromové jeskyni a vzal mi sílu, jíž chráním vítr tohoto lesa.“

Král Matěj se zarazil. Nikdy neslyšel, že by v jeho království žil trol.

„Vítr je nemocný,“ pokračovala větvička. „Ztratil směr, ztrácí dech. Pokud se moje síla nevrátí zpět do srdce Kouzelného stromu, ustane proudění větru v celém Větrolandu. Zvířata nebudou vědět, kam se vydat, květiny nebudou znát podzim a jaro, a ptáci přestanou zpívat s větrem.“

Král si uvědomil vážnost situace.

„Vezmu tě zpět ke stromu,“ slíbil Větvince, „a najdu cestu, jak tvou sílu obnovit.“

„Jenže bez Kouzelného větru se ke stromu nedostaneme,“ vysvětlila větvička smutně. „Musíš se vydat do Hromové jeskyně, čelit trolovi Hrumbalovi a získat Srdce větru.“

A tak začalo královo dobrodružství. Matěj se vrátil do zámku, přestrojil se do starého pláště a připevnil Větvinku na svou hůl. Vydal se severním směrem, kde se za vysokými horami nacházela Hromová jeskyně, místo tak temné a strašidelné, že ani ptáci tam neradi létali.

Cesta byla dlouhá a plná nástrah. Lesy tmavly, vítr byl slabý a smutný, a v noci se ozývalo skřípání suchých větví, které vzdychaly, jakoby plakaly. V jednom takovém lese potkal král Matěj starou sovičku, která na něj z větve moudře mrkala.

„Kam kráčíš, králi ve starém plášti?“ houkla.

„Za Hrumbalem, do Hromové jeskyně,“ odpověděl král.

Sovička naklonila hlavu. „To je moc nebezpečná cesta. Trol je veliký, silný a nechce se vzdát Srdce větru.“

„Musím to zkusit. Pro les, pro větvičku, pro vítr v mém království.“

Sovička zamžikala a vytáhla z pod křídla starý pergamen. „Tady je mapa k jeskyni. Ale dej si pozor, trol není jedinou překážkou.“

Král poděkoval a vydal se dál. Když dorazil do hor, musel překonat řeku stříbrného ledu, která zpomalovala každého, kdo do ní vstoupil. Opatrně přešel kameny, které jako by zpívaly jemné melodie větru. Hlasy větříků ho povzbuzovaly a Větvinka se co chvíli třásla podobojím a radostí.

Po třech dnech stoupání král konečně došel k jeskyni. Byla veliká, černá jak uhel a uvnitř doopravdy hřmělo. Každé zadunění připomínalo vzdálenou bouři.

Král vešel dovnitř, držíc Větvinku jako pochodeň, která slabě svítila zeleným světlem. Hrom a temnota rostly, až nakonec narazil na velikého tvora – trol byl dvakrát vyšší než dospělý dub, měl uši jako lopuchy a oči jako dvě hory z kamene.

„Co tu chceš, červe?“ zahučel Hrumbal, až se zvedly kamínky ze země.

„Chci Srdce větru,“ řekl král Matěj pevně. „Vítr umírá, a spolu s ním vše živé.“

Trol se zasmál, až se celá jeskyně otřásla. „To mě nezajímá! Vítr mi vzal dům i klid. Když ještě foukal, pískal kolem mojí jeskyně a já nemohl spát!“

Král pochopil, že trol není zlý, jen nešťastný.

„Trolíku Hrumbale,“ řekl klidně, „vítr není tvůj nepřítel. Pokud mu dovolíš foukat správně, postavíme ti větrné kryty. Budeš mít klid, spánek a dokonce i zahrádku, kde vítr bude nosit vláhu.“

Trol se zarazil. Nikdo s ním nikdy takhle nemluvil. Pomalu se postavil a zpod svého kamenného trůnu vytáhl malý průhledný krystal. Z něj zářilo světélko, které se v jeskyni okamžitě rozlilo jako sluneční paprsek po dešti.

„To je Srdce větru,“ řekl Hrumbal a podal ho králi. „Postav mi ten kryt. A chci levanduli. Voní pěkně.“

Král se usmál a převzal krystal. Poděkoval trolovi a slíbil, že se s pomocí královských stavitelů postará o jeho nový domov.

Cestou zpět Větvička zářila radostí. Když dorazili ke Kouzelnému stromu, který rostl uprostřed lesa na vysokém kopci, Větvička sama něžně přiskočila na své místo na větvi stromu. Král vložil Srdce větru do dutiny stromu a vtom se ozvalo hlasité zašumění. Strom rozzářil listy a vítr se zvedl jako pták, který konečně může letět vysoko po nebi.

Vítr se vrátil do celého království – tančil mezi květinami, hrál si s motýly a orly pohlazoval po křídlech. Lidé slavili návrat větru písněmi, tanečky a barevnými stuhami, které vířily ve vzduchu jako duševní radost.

A trol Hrumbal? Dostal svou tichou zahradu s levandulí, větrným krytem a malou lavičkou, kde si mohl každé ráno popíjet bylinkový čaj. A i když byl trochu bručoun, začal se usmívat častěji než dřív.

Král Matěj nikdy nezapomněl na sílu větvičky, význam větru ani na to, že i ten, kdo vypadá jako nepřítel, může být jen osamělý a potřebovat naslouchat. A tak vládl dál srdcem, moudrostí a větrem ve vlasech.