V hlubokém lese za sedmi vršky a jedním širokým potokem žilo mnoho zvířat. A mezi nimi žil i jeden malý, hebký králíček jménem Líšek. Líšek nebyl obyčejný králík — neměl sice žádné nadání ke kouzlení či hrdinským činům, ale měl srdce tak čisté a dobré, jaké se v lese jen málokdy najde.

Každé ráno vstal první, proběhl se po louce, pozdravil květiny i mravence, a než slunce vylezlo nad koruny stromů, měl už připravený košík dobrot pro své nemocné a staré sousedy. Někdy natrhal malin, jindy nasbíral čerstvou voňavou trávu, jindy jen přišel s úsměvem, který dokázal zahřát i v chladném podzimu.

Les měl Líška rád. Ale Líšek měl jedno přání, které si držel hluboko uvnitř svého srdíčka: už od malička toužil létat. Když vítr čechral větve obrovských dubů a ptáci zpívali z výšky své písně, díval se za nimi s něhou a touhou. Pokaždé, když se list spustil z větve a poletoval k zemi, zatoužil být jako on — volný, bez tíhy, s křídly.

Jednoho dne, když pomáhal starému ježkovi přenášet šišky k jeho norce, uslyšel zvláštní slabý hlas. Vyšel z houští a spatřil drobnou, zraněnou sovu, kterou zachytila liščí past. Její křídlo viselo bezvládně, oči plné bolesti.

„Prosím, pomož mi,“ zašeptala.

Líšek nezaváhal. Pečlivě sovu osvobodil, opatrně ji zvedl a nesl ji k malé mýtině, kde rostly byliny, o kterých slyšel od moudré srnky. Šetrně svázal soví křídlo trávovou nití a přinesl jí vodu z potůčku. Každý den za ní chodil, vyprávěl pohádky, zpíval jí písničky, a díky jeho láskyplné péči se sova rychle zotavovala.

Jednoho večera, když se měsíc vznášel vysoko nad lesem a sova už mohla pohnout křídlem, podívala se na králíčka a tiše řekla: „Líšku, mám pro tebe dar. Jsem víc než jen obyčejná sova. Jsem posel kouzelného větru a ty jsi mi zachránil život. Za tvé dobré srdce ti nabízím jeden zázrak.“

Zatřepotala křídly, zadula do dlaní a z jejích per se zvedl jemný zlatý prach. Ten se vznášel kolem Líška, províval mu srstí a usazoval se mezi jeho oušky. V tu chvíli malý králíček ucítil, jak mu cosi lehkého vyrůstá na zádech. Otočil se — a spatřil vlastní křídla. Byla bílá a jemně pernatá, stejně hebká jako zimní vločky.

„Skoč, Líšku! Leť!“ vyzvala ho sova.

Králíček se nejdřív zdráhal. Ale pak se rozběhl, odrazil se od země a… vznesl se! Křídla ho vynesla nad stromy, nad potok, nad široké zelené louky, které znal tak dobře. Letěl jako list ve větru, volně, lehce, šťastně.

Od té doby měl Líšek nové poslání. Nejenže pomáhal na zemi, ale létal po celém lese, pozoroval, kde je potřeba pomoc, kde někdo v nesnázích volá. Svými křídly dokázal rychleji doručit jídlo, přinést zprávu, nebo jen pohladit větrem toho, kdo byl smutný.

Jednoho podzimního dne ovšem začaly ve vesnici u lesa mizet malé věci — dřevěné hračky, koláče z oken i svíčky. Lidé byli zmatení a podezřívali lesní zvířata. Sova, která mezitím odletěla zpět ke svému kouzelnému rodu, se Líškovi ve snu připomněla: „Les a lidé musí žít v rovnováze. Pomoz jim k porozumění.“

Líšek se proto zvedl a letěl k vesnici. Sledoval stopy a brzy zjistil, že zlodějem není žádné zvíře, ale malý kluk jménem Matěj, který se bál tmy a kradl svíčky a koláče ze strachu, že ho jeho nová nevlastní rodina nemá ráda.

Králíček na něj pohlédl svýma klidnýma očima a sedl si vedle něj u okraje lesa. „Někdy je těžké být někde nový,“ řekl jemně. „Ale strach sám se nikdy nesníží, když kolem něj stavíme zdi z kradených věcí. Láska se totiž nedá vynutit.“

Matěj se rozplakal. Nikdo s ním takhle ještě nemluvil. Líšek mu navrhl – pojď, naučíš se naslouchat lesu, pomáhat jako já, a poznáš, že když dáváš, dostáváš víc, než když bereš.

A tak se stalo, že Matěj začal docházet do lesa, pomáhal zvířatům, učil se péči o přírodu i o druhé tvory. Lidé ve vesnici si všimli jeho proměny a začali se víc zajímat o les. Každý měsíc přinesli něco zpět — nové semínko stromu, léčivou mast, knížky pro ježka, který začal nosit brýle a miloval čtení.

Líšek mezitím stále létal. Jeho křídla zářila slabým světlem ve večerním stínu a připomínala, že zázraky nejsou jen velké divy, ale i malé skutky, které mění svět. Věděl, že jeho křídla jednou zmizí, že zázrak není navždy. Ale netrápil se tím. Každý den, kdy mohl letět a pomáhat, byl pro něj darem.

Když se jednoho dne podíval dolů a viděl děti sedět pod stromem, kde učily slimáka kreslit do písku, srnku ukazovat lidem měsíční tanec, a slyšel z lesa smích a píseň, věděl, že zázrak zůstal. Nepotřeboval křídla, aby zůstal v srdcích těch, kterým pomohl.

A zatímco na nebi se leskly hvězdy a les tiše šuměl, malý králíček usnul pod lípou, spokojený, že víc než létat, je krásné být součástí něčeho většího — laskavosti, která se šíří dál jako vítr pod křídly.