V hlubokém lese, kde se snoubí vůně podzimního listí a první náznaky zimního chladu, žil malý králík jménem Fík. Fík byl obyčejný šedý králík s dlouhýma ušima a hebkým kožíškem, ale měl jedno tajemství – na jeho pravé zadní tlapce se leskla drobná zlatá skvrnka. Nikdo nevěděl, odkud se vzala, ani co znamená, ale Fík ji považoval za své zvláštní znamení.
Jednoho chladného podzimního rána, kdy mlha objímala les a vzduch byl prosycen vůní spadaného listí, si Fík všiml něčeho neobvyklého. Uprostřed paloučku, kam si chodíval hrát, stál zvláštní strom, který tam nikdy předtím nebyl. Jeho kmen byl pokroucený, větve se zvedaly k nebi jako ruce a listy měly barvu tekutého zlata. Když Fík přistoupil blíž, ucítil jemné teplo, které z něj vyzařovalo.
Najednou promluvil hlas, hluboký a melodický: „Fíku, nositeli zlaté skvrnky, ty jsi byl vyvolen.“
Králík se vylekal, až mu uši spadly na záda. „Kdo mluví? A proč jsem vyvolený?“ zeptal se opatrně.
„Já jsem Strom času,“ odpověděl hlas. „Každé tisíciletí si vybírám jednoho statečného tvora, aby vykonal úkol, který ochrání les i jeho obyvatele. Ty jsi byl zvolen pro své laskavé srdce a odvahu.“
Fík chvíli přemýšlel. „A co mám udělat?“ zeptal se nakonec.
„Na severním okraji lesa leží Jezerní pláň,“ vysvětlil Strom času. „Tam stojí stará vrba. Pod jejím kořenem je ukryto Kouzelné žaludy, které chrání rovnováhu podzimu. Bez něj by se les ponořil do věčné zimy.“
„Ale proč mi to říkáte teď?“ podivil se Fík. „Vždyť podzim ještě neskončil.“
„Někdo žalud ukradl,“ řekl Strom času smutně. „Bez něj zima přijde příliš brzy a les ztratí svou sílu. Musíš ho najít a vrátit na jeho místo.“
Fíkovi se sevřelo srdce. Miloval svůj les, vůni podzimních hub i šustění listí pod tlapkami. Nemohl dovolit, aby se ztratil. „Udělám to,“ řekl odhodlaně.
Strom času se jemně zachvěl a z jeho koruny spadl list, který se vznášel k zemi jako zlaté pírko. „Tento list ti ukáže cestu,“ řekl. „Měj ho vždy u sebe.“
Fík si list opatrně vzal a vydal se na cestu. Les byl tichý a tajemný. Stromy se chvěly ve větru, jako by šeptaly varování. Fík šel stále dál, až se ocitl v části lesa, kterou neznal. Tady rostly stromy pokroucené a jejich větve tvořily hustou klenbu, která bránila světlu proniknout.
Najednou zaslechl šramot. „Kdo je tam?“ zavolal, snaže se znít statečně. Z křoví vyskočila veverka s očima jako korálky.
„Jsi snad ztracený, králíku?“ zeptala se posměšně.
„Ne,“ odpověděl Fík. „Hledám Jezerní pláň a starou vrbu. Musím najít Kouzelný žalud.“
Veverka se zamračila. „Jezerní pláň? To je daleko. A proč bys hledal žalud? Ten teď patří někomu jinému.“
„Někdo ho ukradl!“ vyhrkl Fík. „Musím ho vrátit, jinak les zahyne.“
Veverka si ho chvíli měřila, pak si povzdechla. „Dobrá, pomůžu ti. Ale dej si pozor, kdo tě sleduje.“
A tak pokračovali společně. Veverka znala tajné cesty lesem, vedla Fíka přes potůčky, houštiny i staré pařezy. Nakonec dorazili k Jezerní pláni. Byla to nádherná krajina – uprostřed se leskla hladina jezera, obklopená zlatavým rákosím. Na kraji stála vrba, její větve se skláněly až k zemi jako závoj.
„Tady je to,“ řekla veverka. „Žalud je ale určitě dobře schovaný. Musíš být opatrný.“
Fík přikývl a přistoupil k vrbě. Pod jejím mohutným kořenem našel malou dutinu. Když se podíval dovnitř, spatřil žalud, který zářil jako hvězda. Ale právě když se ho chtěl dotknout, ozvalo se zasyčení. Z trávy se vynořil had s očima jako dvě smaragdové lucerny.
„To je můj žalud!“ zasyčel had. „Nikomu ho nedám!“
Fík ustoupil, ale vzpomněl si na Strom času a na svůj úkol. „Ten žalud nepatří nikomu,“ řekl pevně. „Musí se vrátit na své místo, aby les mohl žít.“
Had se zasmál. „A proč bych ti měl věřit?“
Fík se na chvíli zamyslel. Pak zvedl zlatý list od Stromu času a ukázal ho hadovi. „Tenhle list mi dal Strom času. Dokazuje, že mluvím pravdu.“
Had si list dlouho prohlížel, pak pomalu sklonil hlavu. „Dobrá,“ řekl nakonec. „Vezmi si ho. Ale pamatuj, že když selžeš, les to nepřežije.“
Fík vzal žalud a cítil, jak mu v tlapkách jemně pulzuje, jako by v sobě nesl samotný život lesa. Poděkoval hadovi i veverce a vrátil se zpět ke Stromu času.
Když žalud položil na své místo pod kořeny Stromu, celý les se rozzářil zlatým světlem. Strom času zašeptal: „Děkuji ti, Fíku. Les je zachráněn.“
A tak Fík splnil svůj úkol a vrátil se domů. Už nikdy nepochyboval o své odvaze ani o tom, že i malý králík může dokázat velké věci. A zlatá skvrnka na jeho tlapce zářila jasněji než kdy předtím.