V daleké krajině, kde se zelené louky střídaly s hlubokými lesy a horské štíty se dotýkaly oblak, žil malý králík jménem Flíček. Měl měkký sněhobílý kožíšek posetý několika černými tečkami, a proto mu všichni v lese říkali právě tak: Flíček.

Flíček měl rád dobrodružství. Každý den běhal po lese, skákal přes potůčky a objevoval nová místa. Jednoho chladného rána, kdy se na vše snesla tenká vrstva jinovatky a stromy byly obalené ledovými krystalky, našel pod starým dubem podivný lesklý oblázek. Když ho zvedl, kámen mu v tlapkách zazářil modrým světlem a najednou se kolem něj svět proměnil.

Z lesa, který znal jako své chlupaté ouško, se najednou ocitl na ledové pláni, kde sněhové vločky tiše padaly z nebe. V dálce zahlédl lesklý kočár – byl celý ze zamrzlého skla, ty nejjemnější záclonky visely v oknech a místo koní ho táhli dva velcí zasněžení sobi. Z kočáru vystoupila žena v dlouhém stříbrném plášti.

„Ach, konečně tě vidím, Flíčku,“ řekla žena s hlasem znějícím jako cinkání ledových zvonečků. „Jsem kouzelnice Mrazivana. Tvůj příchod byl předpovězen dávno v čase.“

Flíček zamrkal. Nevypadal sice nijak hrdinsky, ale vždycky měl pro legraci i pro pomoc druhým slabost. „A co ode mě potřebujete, paní?“ zeptal se nesměle.

„Ledové království je v nebezpečí,“ vysvětlila Mrazivana. „Zlá stvůra jménem Šerokřiv ukradla Srdce Zimy – drahokam, který udržuje rovnováhu mezi mrazem a teplem v celé naší zemi. Bez něj všechno pomalu roztává a naše země zmizí.“

„A kde ten drahokam je?“ zajímal se Flíček s očima dokořán.

„Ukryl ho v Ledové jeskyni na vrcholku Hory tisíce sněhových stínů,“ řekla smutně kouzelnice. „Ale žádná bytost se dosud neodvážila až tam. Jeskyně je střežena kouzly a pastmi.“

Flíček se odmlčel. Všechno to znělo děsivě, ale věděl, že musí pomoct. „Vzít ten drahokam zpět… to bych mohl zvládnout. Jestli vás to zachrání.“

Mrazivana pokynula a ledový kočár se otevřel. Uvnitř bylo teplo a vůně vanilky. Flíček naskočil dovnitř a v tu chvíli sobi vyrazili vpřed. Cesta vedla přes zamrzlá jezera, bludiště rampouchů a sněhové víry, které tančily jako živé.

Na první zastávce je zastavila smečka hladových ledových vlků. „Za tím kopcem je tajný průchod, kterým se dostanete blíž k hoře,“ řekl jejich vůdce, starý vlk jménem Šeďour, „ale musíte uhodnout hádanku, jinak vás nepustíme.“

„Sem s ní,“ vyhrkl Flíček a dušoval se, že hádanky vždycky rád řešil.

Vlk pronesl: „Bez peří letím, beze rtů pískám. Bez těla tančím, nad sněhem kmitám. Kdo jsem?“

Flíček chvíli přemýšlel, pak mu oči zasvítily: „Je to vítr!“

Všichni vlci zavrčeli souhlasně a Šeďour se usmál, jak to vlci umějí. „Správně. Můžeš projít.“

Flíček pokračoval dál, dokud se kočár nezastavil na úpatí vysoké hory. Sobí zapřáh se proměnil v mlhu a kočár sám zavřel dveře. „Tady už musíš jít pěšky,“ ozval se šepot větru.

Hora byla vysoká a strmá. Flíček skákal po zasněžených kamenech, prosmýkl se pod zmrzlými větvemi až k temné jeskyni, jejíž vstup chránila zeď z průsvitného ledu. Na zdi byl nápis: *Jen kdo má čisté srdce, projde dál.*

Flíček zkusil se dotknout ledu a ten před jeho tlapkou roztál. Uvnitř jeskyně bylo ticho a chladnější než kdekoliv dřív. Krápníky visely jako stříbrné meče a třpytily se v modrém světle, které vycházelo z podstavce uprostřed. Na něm nebylo nic. Drahokam byl pryč.

Vtom se ozval hluboký hlas. „Hledáš Srdce Zimy?“

Ze stínu vystoupil Šerokřiv, pokroucený tvor s rohy z ledu a očima jako uhlíky. „Neodevzdám ho. Když zima skončí, bude konečně teplo. Už žádný mráz, žádné rampouchy!“

„Ale bez zimy nebude rovnováha,“ namítl Flíček. „Zima dává odpočinek. Pomáhá přírodě připravit se na nové jaro. Bez ní svět onemocní.“

Šerokřiv zaváhal. Očima přejel svého chlupatého protivníka, kterého by tak snadno mohl přemoci.

„A co když tě proměním v ledovou sochu?“ zasyčel.

V té chvíli Flíček sáhl do své brašničky. Měl s sebou kámen, který našel pod dubem – ten, který ho sem přinesl. Když ho vytáhl ven, modré světlo ho znovu obalilo a vytrysklo ven jako paprsek naděje.

Vlna teplého světla zaplavila jeskyni a Šerokřiv začal couvat. „To není obyčejný kámen… To je Jádro Rovnováhy!“ vydechl.

Když se světlo dotklo podstavce, sám drahokam se zjevil – zářil všemi směry a vyplnil prostor slavnostním tichem.

Šerokřiv padl na kolena. „Byl jsem slepý… nechtěl jsem zničit svět,“ řekl zkroušeně. „Jen jsem chtěl změnu.“

„Změna přijde vždy,“ řekl Flíček laskavě. „Ale musí být v rovnováze.“

Z jeskyně se zvedl příval chladného vzduchu, který však byl přívětivý, jako první sníh v prosinci. Drahokam se vznesl, otáčel se pomalu jako země a modré paprsky dopadly na krajinu celého Ledového království. Sníh se ustálil, mráz přestal kousat a přišlo tiché, klidné tání – přesně takové, jaké mělo být.

Mrazivana se objevila znovu, oděná v novém plášti, z něhož visely perličky rosy.

„Dokázals to, Flíčku,“ řekla, „dal jsi zpět rovnováhu. A možná víc – ukázal jsi, že i malý králík může změnit svět.“

Kočár se proměnil v hebký obláček a donesl Flíčka zpět do jeho lesa. Všechno bylo jako dřív, ale Flíček teď věděl, že každé malé dobrodružství může vést k velkým činům.

A tak, když dnes běhá po loukách a skáče kolem potoka, někdy zastrčí packu do mechu a hledá další kouzelný oblázek – kdo ví, kam ho zavede příště.