V hlubokém a hustém lese, kde se větve stromů proplétaly jako ruce starých kouzelníků a slunce jen stěží pronikalo mezi listy, žil malý králík jménem Lojzík. Lojzík byl známý široko daleko jako nejrychlejší běžec v celém lese a také jako velký pekař. Každé ráno pekl voňavé bochníky chleba, které rozdával zvířatům, aby měli sílu na celý den.

Jednoho dne, když Lojzík zadělával těsto na nový chléb, ozvalo se zaklepání na dveře jeho malé dřevěné chaloupky. Stál tam starý had, který vypadal vyčerpaně. Had sykl: „Milý králíku, slyšel jsem, že tvůj chléb je nejlepší v celém lese. Jsem hladový a unavený. Nemohl bys mi dát kousek?“

Lojzík neváhal ani chvilku. „Samozřejmě, pane hade,“ řekl a podal mu ještě teplý bochník. Had se na něj podíval svýma starýma očima a pronesl: „Jsi laskavý, králíku. Ne každý by se podělil. Na oplátku ti dávám dar.“ A než se Lojzík stihl zeptat, jaký dar to bude, had sykl zvláštní kouzelná slova. V tu chvíli Lojzík pocítil v těle zvláštní teplo a had zmizel mezi stromy.

Lojzík na kouzelná slova brzy zapomněl, protože měl spoustu práce s pečením chleba. Ale dvě věci si začal všímat. Za prvé, jeho chléb voněl ještě lépe než dřív a měl takovou chuť, že kdo ho ochutnal, cítil se silný a šťastný. A za druhé, kdykoli se dostal do nesnází, jeho nohy byly rychlejší než kdy dřív.

Jednoho večera, když si Lojzík šel pro vodu k lesnímu potoku, zaslechl podivný šepot. Skrčil se za keř a uviděl skupinu loupežníků. Byli to nebezpeční chlapi, kteří byli známí tím, že přepadávali pocestné a brali jim všechno, co měli.

„Ten králík peče kouzelný chléb,“ říkal jeden z nich. „Jestli se ho zmocníme, budeme nejmocnější loupežníci na světě!“

Lojzíkovi se rozbušilo srdce. Byl jen malý králík a proti bandě loupežníků neměl šanci. Rozhodl se však, že je přelstí. Rychle doběhl domů a začal přemýšlet, co udělat. Pak si vzpomněl na hada a jeho kouzlo. Možná právě teď přišel čas na to, aby zkusil, co vlastně dokáže.

Druhý den ráno, když loupežníci dorazili ke králičí chaloupce, Lojzík je už čekal. „Tak vy chcete můj chléb?“ zeptal se s úsměvem. „Dobře, ale musíte si ho zasloužit. Pojďme si zahrát hru. Jestli mě dokážete chytit, chléb je váš.“

Loupežníci se zasmáli. „Chytit malého králíka? To nebude žádný problém!“ vykřikl jejich vůdce a všichni se rozběhli za Lojzíkem.

Ale co nevěděli, bylo, že Lojzík měl díky hadovu kouzlu nohy rychlé jako vítr. Běžel lesem, skákal přes kořeny a loupežníci za ním funěli a zakopávali. Když už si mysleli, že ho mají, Lojzík zmizel mezi hustými křovisky. A tak to šlo celý den. Nakonec byli loupežníci tak unavení, že padli na zem a usnuli.

Lojzík se rychle vrátil do své chaloupky a přemýšlel, co dál. Nemohl nechat loupežníky jen tak, protože by se určitě vrátili. Vzpomněl si na kouzelný chléb a dostal nápad. Upekl speciální bochník, do kterého přidal kapku kouzelné vody z lesního pramene. Tento chléb měl zvláštní moc – přiměl každého, kdo ho snědl, aby pocítil touhu dělat dobré skutky.

Ráno, když se loupežníci probudili, našli před chaloupkou bochník chleba. „To musí být ten kouzelný chléb!“ zaradovali se a začali ho hltat. Ale jakmile dojedli, něco se v nich změnilo. Jejich srdce, která byla dosud tvrdá jako kámen, najednou změkla. Podívali se na sebe a začali se stydět za své skutky.

„Co jsme to dělali?“ řekl jejich vůdce. „Přepadali jsme nevinné a brali jim, co nám nepatřilo. Musíme to napravit!“

Loupežníci se rozhodli, že se změní. Začali pomáhat ostatním zvířatům v lese, opravovali jejich domovy, nosili jim dřevo a pomáhali s těžkou prací. Lojzík se usmíval, když viděl, jak se les stal klidnějším a přátelštějším místem.

A co had? Ten se po nějaké době znovu objevil u Lojzíkovy chaloupky. „Vidím, že jsi můj dar dobře využil,“ sykl spokojeně. „Pamatuj si, králíku, že skutečné kouzlo není v rychlých nohách ani v kouzelném chlebu. Je v laskavosti a odvaze.“

Lojzík přikývl. Od té doby pekl svůj chléb nejen pro zvířata v lese, ale i pro loupežníky, kteří se stali jeho přáteli. A tak v lese zavládl mír a vůně čerstvého chleba se nesla větvemi stromů dál a dál.