Daleko za lesy a horami, tam kde nebe bývá nejmodřejší a řeky zpívají o starých časech, leželo malebné království jménem Stříbropotok. V tomto království vládl mír, pole byla úrodná, lidé pracovití a královna Alžběta spravedlivá jako sama hvězdná noc. Každé ráno vycházela z paláce, aby naložila do svého košíku čerstvý chléb pro nejchudší obyvatele svého města, a nikdo z jejích poddaných netrpěl nouzí.
Jednoho dne se k bráně královského paláce zatoulal kocour. Ale nebyl to obyčejný kocour. Tento měl oči zelené jako smaragdy, srst lesklou jako hedvábí a chůzi hrdou, jako by se narodil u dvora. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ale on se choval, jako by vždy patřil na královský dvůr. Stráže ho chtěly vyhnat, ale královna Alžběta, když jej poprvé spatřila, řekla: „Ten kocour srdce má odvážné a oči plné moudrosti. Budiž vítán jako host královny.“
Kocour dostal jméno Stříbrňák, protože na krku nosil obojek ozdobený stříbrnou hvězdou, kterou nikdo nedokázal sundat ani otevřít. Od té doby doprovázel královnu na každou její cestu. Měl zvláštní dar – vždy poznal, kdo má hlad, kdo je smutný, nebo kde se skrývá neštěstí. Volal na ptáky, šeptal ke stromům a ti mu odpovídali svým jazykem.
Jednoho suchého léta však začaly přicházet zlé zprávy. V polích přestalo růst obilí, kameníci už nenacházeli ani stříbrný prach, a řeka, která dávala život celému kraji, vysychala. Lidé se začali bát – bez obilí nebude chleba a bez stříbra nebude čím platit daně cizím zemím. Královna svolala radu mudrců, ale ani ti si nevěděli rady.
Tu večer, když se Alžběta procházela ve své bylinkové zahradě, usedl jí Stříbrňák tiše do klína a začal šeptat jazykem, který nikdo jiný neznal. Královna se zadívala do jeho očí a náhle porozuměla. Kocour ji vedl za svítání k prastarému dubu za palácem, kde pod kořeny ležel zapomenutý kámen. Spolu jej odvalili – a pod ním svítila zlatá dlažba.
„Toto je Tajemná stezka, která vede do Kouzelného rokle,“ pronesl kocour lidskou řečí, což bylo poprvé, co tak učinil a také naposledy. „Tam pramení řeka života a tam střeží chléb věčnosti a poklad stříbrného plamene. Jen čisté srdce a statečnost mohou tu cestu projít.“
Královna tedy svěřila vládu na čas své věrné komořím a vydala se spolu se Stříbrňákem na cestu. Putovali čtrnáct dní a nocí, přes bažiny, kde stromy šeptaly lži, přes horská sedla obsazená kamennými obry a skrze louky, které se ve dne měnily v bludiště. Stříbrňák jí byl vždy průvodcem a ochráncem.
Jedné noci dorazili k jezerní jeskyni, jejíž voda zářila stříbrným světlem. Z hladiny se vynořila víla a pravila: „Chceš-li dál, musíš obětovat to, co je ti nejdražší.“
Královna se zamyslela. Co by bylo dražší než její lid, její země? Přiklekla a ponořila do vody svůj královský prsten, symbol moci. „Můj lid je mi dražší než koruna,“ řekla.
Víla se usmála a voda se rozestoupila. Uprostřed jeskyně stál chléb — propletený bylinami, pokrytý popraškem zlata, z nějž vonělo mládí a naděje. Vedle něj plála pochodeň, která házela jiskry stříbra do stěn jeskyně. Královna vzala chléb a Stříbrňák v tlapce sevřel plamen stříbrného ohně, aniž by se mu ublížilo. Jeskyně se otřásla a víla zvolala: „Vy jste ti praví!“
V ten okamžik se svět změnil. Královna i kocour byli odneseni větrem zpět do svého království. Když se probudili, stála řeka opět plná vody, obilí se vlnilo ve větru a doly se opět třpytily stříbrnou září. Lidé zpívali písně na počest své královny a jejího kouzelného kocoura.
Chléb věčnosti rozdávala Alžběta spravedlivě mezi lid. Stačil malý kousek a člověku se navrátila radost a zdraví. Stříbrný plamen ukryli do lampy na vrcholku paláce, která nikdy nezhasla a sloužila jako maják štěstí pro celé království.
Od těch časů byl vedle trůnu vždy položen polštář pro kocoura. Stříbrňák sice už nikdy nepromluvil lidskou řečí, ale jeho oči říkaly vše. A kdykoliv se nebe zatáhlo a dobří lidé začali ztrácet víru, šel sám do zahrady a tiše mňoukl třikrát — a rovnováha se navrátila jako den po noci.
Tak žili v míru a hojnosti, a příběh o odvážné královně a věrném kocourovi se vyprávěl po celém světě, aby děti věděly, že pravá moc není v meči, ale v srdci, a že nikdy nejsme sami, máme-li po boku věrného tvora a dobré úmysly.