V dávné zemi za sedmi kopci a devíti řekami se rozkládalo malé, ale kouzelné království jménem Lunaria. Vládla mu moudrá a laskavá královna Elvíra. Elvíra měla zlaté vlasy, které jí splývaly až k pasu, a oči modré jako horské jezero. Byla oblíbená pro svou spravedlnost, ale i pro své dobré srdce. Měla však jedno tajemství – v paláci, hluboko pod zemí, se ukrýval tajuplný labyrint, který skrýval nejstarší kouzelný artefakt Lunarie – Hůlku měsíčního plamene.

Tato hůlka nebyla obyčejná. Byla vyrobena z větvičky zasazené při úplňku pod kouzelným stromem, který rostl jen jednou za tisíc let. Říkalo se, že ten, kdo dokáže hůlku najít a správně ji použít, bude mít moc zahojit každý smutek a odstranit každou temnotu.

Jenže Hůlka měsíčního plamene byla ztracena už po tři generace. Lidé věřili, že je navždy ztracená v hlubokém, spletitém a nebezpečném labyrintu pod královským zámkem. Průchody se hýbaly, stěny šeptaly a jen málokdo se odvážil dovnitř. A ti, kdo ano, se nikdy nevrátili.

Jednoho slunečného dne, když Elvíra procházela palácovou zahradou, přiběhl k ní kocour. Nebyl to však obyčejný kocour. Měl tmavě fialovou srst, uši jako špičky kapradin a oči zářily jako dva měsíčky. Nikdo nevěděl, odkud přišel. Když na něj královna pohlédla, tiše zamňoukal a v tlamičce držel starý pergamen.

Královna si pergamen rozvinula a uviděla malovanou mapu – přesně tu, o které se vždy říkalo, že vede k Hůlce měsíčního plamene. Na okraji mapy stálo: *Jenom ten, kdo věří ve světlo i v nejhlubší tmě, najde cestu ke hůlce.* Elvíra věděla, že to je znamení.

Sbalila si malé věci – trochu vody, kouzelnou lucernu plněnou hvězdným svitem a přívěsek ze stříbra, který jí dala její matka. Kocour, který se sám jmenoval Moris, jí neustále šel po boku.

Společně sestoupili dolů sklepením starého paláce, které skrývalo vstup do labyrintu. Dveře byly pokryté mechem a kamenné sochy okolo šepotaly verše z dávné minulosti. Elvíra se nebála. Když se dveře otevřely, zavanul z nich chlad, a pak je pohltila tma.

V labyrintu nebylo ticho. Stěny šuměly, jako když šeptají stromy, a podlaha občas zavrzala, jako by se snažila někoho varovat. Každých pár kroků se Moris zastavil, uši nastražené, a pak tichounce zamňoukal. Zdálo se, že se v labyrintu vyzná. Světlo z lucerny ukazovalo kamenné symboly a Elvíra si uvědomila, že některé zná – byly to staré lunariánské znaky pro „naději“, „trpělivost“ a „vnitřní hlas“.

Šli tak dlouho, že ani nevěděli, kolik času uplynulo. Cesta se zdála být nekonečná, ale náhle se objevila široká komnata se třemi dveřmi. Každé dveře byly odlišné. Jedny ze zlata, druhé ze stříbra a třetí ze dřeva. Nad nimi stál nápis: *Vyber ne srdcem, ne očima. Vyber tím, co tě vede v noci.*

Elvíra chvíli mlčela. Kocour Moris tiše přešel ke dveřím ze dřeva a mňoukl. Královna se pousmála. Stromy dávají stín, ale také světlo. Rozhodla se důvěřovat svému vnitřnímu hlasu – ten říkal, že opravdová síla spočívá v jednoduchosti. Otevřela dveře ze dřeva.

Za nimi následovala další chodba, tentokrát pokrytá zrcadly. Některá zrcadla odrážela její obraz věrně, jiná zrcadla jí ukazovala, jaká by mohla být, kdyby činila sobecká rozhodnutí. Každé špatné rozhodnutí, které by kdy mohla udělat, bylo promítnuto do skel. Zprvu jí to zmátlo, ale brzy pochopila, že skutečná cesta vede skrze přijetí svých slabostí. Uprostřed zrcadlové chodby položila dlaň na zrcadlo, které ukazovalo strach, a řekla: „Přijímám tě.“

V tu chvíli se zrcadlo rozzářilo a spolu s Morisem vstoupila do další komnaty. Ta byla obrovská a uprostřed se na podstavci z černého mramoru vznášela Hůlka měsíčního plamene. Její konec zářil jako modré plamínky lunárního ohně.

Jenže když Elvíra udělala první krok ke hůlce, z temnoty vystoupil stín. Měl podobu staré postavy v kápi a hlas mu zněl jako vítr mezi větvemi. „Tvé srdce je čisté,“ pronesl. „Ale dokážeš učinit rozhodnutí, které není jen o tobě? Hůlka si vybírá toho, kdo nehledá moc, ale službu.“

Královna si klekla před hůlkou a bez slov natáhla ruku. Ale místo aby ji uchopila pro sebe, řekla tiše: „Pokud má hůlku mít jen ten, kdo ji použije pro dobro jiných, pak ať si vybere sama.“

V tu chvíli světlo okolo Hůlky měsíčního plamene zazářilo tak silně, že to téměř oslnilo. Hůlka se sama snesla do její dlaně.

Stín zmizel a rozplynul se jako opar. Kocour Moris potichu přistoupil k Elvíře, a když se ho dotkla, její lucerna se znovu rozzářila, nyní s jasou modrofialovou září. Moris náhle promluvil, tentokrát už jako člověk v šatě poutníka.

„Byl jsem strážcem labyrintu mnoho staletí,“ řekl. „Vybral jsem si podobu kocoura, abych tě mohl chránit a vést. Teď, když je hůlka opět v vlastnictví čistého srdce, mé poslání končí.“

A tak Moris zmizel, zanechávajíc po sobě fialový šál, který voněl po jasmínu a měsíčním květu.

Elvíra se s hůlkou vrátila zpět do království. Trvalo to tři dny a tři noci, ale když vystoupila z labyrintu s Hůlkou měsíčního plamene ve své ruce, celý palác zaplesal.

Od té doby Hůlka zářila v královniných komnatách jako znamení naděje. A vždy, když byl někdo smutný nebo měl temné dny, královna vzala hůlku, položila mu ji na srdce a bolest se proměnila v klid.

A kdo promlouvá večer v zahradě do fialového větru? Možná někdy, když je úplněk a květy jasmínu rozvoní celou noc, spatříte stín kocoura, jak pozoruje světlo v okně královniny věže.