Za horami, dolinami a lesy zelenými se nacházelo království jménem Listonie. Bylo to místo, kde stromy šeptaly písně větru a listy nebyly jen obyčejné kousky rostlin. V Listonii bylo listí kouzelné – dokázalo šeptat, třepetat se radostí nebo smutkem a v podzimu měnilo barvy podle nálady obyvatel. Královna tohoto království, moudrá a laskavá paní jménem Mirabel, se narodila s darem rozumět listovému jazyku.

Jednoho dne se v Listonii objevil divný jev. Listy na stromech začaly pomalu ztrácet barvu, ne měnit na rudou či zlatou, jak bývalo zvykem na podzim, ale šednout. A když se šedé listy snesly na zem, rozpadly se v prach. Vítr nefoukal, květiny nehýbaly hlavou, a stromy mlčely. Lidé si začali dělat starosti, protože bez listí a jeho kouzelných vlastností by v Listonii nebyl podzim ani zpěv, a možná by kouzlo království vyprchalo navždy.

Královna Mirabel poslala posly do všech koutů země, aby zjistili, co tento smutný jev způsobuje. Vrátili se s jedinou zprávou: někde v Hloubolesích, tam, kde stromy rostou tak hustě, že nebe není vidět, se náhle objevila věž. Vysoká, široká a zcela pokrytá šedým kamenem, ze kterého vane chlad tak silný, že mění barvy všeho kolem na šedo. Nikdo do ní nevkročil, neboť se říká, že věž hlídá bytost, co listy nenávidí.

„Tohle musím vyřešit,“ řekla Mirabel rozhodně. „Nemůžeme nechat listí zmizet.“ Zavolala tedy svého dvorního bylinkáře Locha, který se vyznal i v kouzlech. Ten připravil lektvar, který by Mirabel chránil před kouzelným chladem věže. Jeho příprava trvala tři dny a tři noci, a když byl konečně hotový, královna si ho pečlivě uložila do malé lahvičky zavěšené na šňůrce kolem krku.

Ráno, kdy se vydala na cestu, svítilo sice slunce, ale teplo bylo zvláštně mdlé. Mirabel putovala hustými lesy, kde listy opadávaly rychleji než dřív. Povídaly si s ní smutnými hlásky a prosily ji, aby je zachránila. „Nebojte se, děti zeleně,“ šeptala jim, „najdu příčinu a kouzleni znovu vrátím.“

Po několika dnech cesty a noclehů v mechu se dostala na okraj Hloubolesa. Tam se stromy sklonily tak blízko k zemi, že vytvořily tunel. Mirabel jím prošla a ušla mnohé kroky do temnoty, než spatřila onu věž. Byla tak vysoká, že její vrchol mizel v mlhách, a opravdu byla široká jako skalní hora. Poznala, že není z obyčejného kamene, ale ze stlačených stínů.

Na úpatí věže stála zakletá brána z větví svinutých do úponků. Větve syčely, když se k nim přiblížila. „Kdo ruší spánek Listochřtu?“ ozvalo se z koruny věže hlasem tak chladným, že i kameny začaly trnout.

„Jsem Mirabel, královna Listonie. Vítr mi donesl zprávy o vašem věznění, věži a šedi. Přicházím obnovit kouzlo listí, které mizí,“ řekla pevně.

„Listí je klam,“ zasyčel hlas. „Ševelí, lže, láká pocestné do bažin. Zavřel jsem jeho písně do tohoto kamene, aby byl svět klidný, tichý a rovný.“

„Ale listí je život, proměna, krása,“ odvětila královna. „Bez něj umlkne kolo ročních dob.“ Vytáhla lahvičku s třpytivým lektvarem a kapku vkapala na šedý kořen pod nohama. Ten se rozzářil smaragdovou barvou a roztřásl se.

V ten okamžik se věž zazmítala. Objevila se v ní branka, jenž se otevřela do stínu, za kterým se skrýval Listochřt, dávný duch podzimu, zahořklý a zapomenutý. Původně byl ochráncem lesů, ale lidé přestali naslouchat šepotu listů, utínali stromy bez rozloučení, a tak se Listochřt uzavřel do věže ze smutku a zklamání.

„Přinesla jsi zpěv zpět,“ zavrčel, „ale proč mám důvěřovat stromům, které byly uraženy člověkem?“

„Protože stále jsou tací, co jim naslouchají. Vrať listí barvu, a lidé si vzpomenou,“ prosila Mirabel.

Listochřt měl oči jako jiskry větru. Dotknul se lektvaru, který mu zpřístupnil naději, a znovu vyšel ven do lesa. V jeho stopách se listy zbarvily do ruda, žluti a mědi. Stromy začaly tančit ve větru a písně se nesly celým lesem.

Mirabel a Listochřt se vrátili do Listonie, kde spolu vysadili nový strom – Listovník – jehož listy zpívaly vždy pravdu. Každý poddaný, kdo chtěl slyšet přírodu, mohl pod Listovníkem ulehnout a zaposlouchat se do listové řeči.

Od té doby se slaví každý podzim svátek Barevné chůze, kdy celé království tančí listovým kobercem a připomíná si, že listí není jen ozdoba stromu, ale duše každého lesa. A Listochřt? Stal se strážcem Listovníku a večer, když měsíc ozáří království, zpívá píseň o tom, jak bolest může být přetvořena v krásu, když najde uši, které naslouchají.