V hlubokém zeleném lese jménem Ševelil, kde stromy špitaly staré písně větru a kapradí vyprávělo příběhy pralidí, se rozprostíralo malebné údolí. Uprostřed toho údolí stál starý rozvrzaný dům, jehož střechu obrůstalo mechové polštáře a okapy byly domovem roztodivného ptactva. V tomto nevelkém domku přebýval kouzelník jménem Staromil.

Staromil nebyl žádný slavný čaroděj, jakého byste našli v příbězích o hrdinných činech. Byl to tichý, laskavý stařík s dlouhým vousatým šedivým vousem a úsměvem, který hřál na duši. Jeho kouzla nebyla nijak výbušná nebo pompézní – často šlo o lektvary proti nachlazení, mastičky na bolavá kolena nebo malé zázraky, které potěšily srdce.

Jednoho dne, když Staromil podřimoval na lavičce u potoka, objevil se v lese někdo, kdo tam nepatřil. Byl to loupežník. Jmenoval se Krkáč – buclatý muž s dlouhými fousy spletenými v copánky, červeným pláštěm a širokým opaskem plným ostrých nožů.

Krkáč nebyl obyčejný loupežník. Nešel po penězích ani po špercích – kdepak. Slyšel jednu zvláštní legendu. Hovořilo se o prameni ukrytém hluboko v lese Ševelilu, prameni, který každý rok v jediný den – když rozkvete Modrá luna – vydá vodu schopnou splnit nejtajnější přání. A právě tu noc měla Modrá luna naposledy rozkvést.

„Kdo se napije vody z Pramene Přání,“ šeptal si Krkáč pro sebe, „tomu se splní jedno jediné, ale nejhlubší přání. A já – já si přeju největší poklad ve světě!“

Krkáč však nevěděl, kde pramen najít. Jen malá hrstka postav znala přesnou cestu – a Staromil byl jedním z nich. Krkáč se proto rozhodl jednat lstivě.

Přiblížil se k domku kouzelníka, převlečený za poutníka. Zaklepal na dveře a když mu starý čaroděj otevřel, vzdychl s předstíranou únavou.

„Dobrý pane, jsem jen pocestný, co zabloudil v lese. Neposkytl byste mi vodu a trošku chleba?“

Staromil se usmál a bez otázky ho pozval dál. Připravil mu čaj z máty a dobromyslu a podal mu krajíc čerstvého chleba s medem.

Když se Krkáč najedl, nadhodil: „Slyšel jsem prapodivné zvěsti, že v tomto lese existuje kouzelný pramen. Vy prý o něm něco víte?“

Staromil se na chvíli zamyslel. „Ano,“ přikývl, „ale pramen není pro každého. Voda z něj si sama vybere, zda vyplní přání nebo se v prach rozplyne. Pouze ten s čistým srdcem se může napít a doufat ve vyslyšení.“

Krkáč se zatvářil smutně. „Moje srdce je sice poznamenané bouřemi života, ale snad ještě není zcela zčernalé… mohl byste mi prosím ukázat cestu?“

Ačkoliv měl Staromil podezření, rozhodl se, že Krkáče vyzkouší. „Zítra brzy ráno vyrážíme,“ pravil tiše a podíval se loupežníkovi hluboko do očí. Ty se však na okamžik zaleskly chamtivostí.

Za rozbřesku se tedy oba vydali na cestu. Putovali hustým lesem, překračovali křišťálové potůčky, poklonili se starým bukům a naslouchali šeptání mechových koberců. Cestou míjeli tři zvláštní místa – kamenný kruh, kde spaly víly, vodopád smíchu hlídaný liščími duchy, a nakonec louku, na které každou noc tančily měsíční paprsky.

U posledního místa se Staromil zastavil. „Zde vstupujeme do posledního úseku. Od této chvíle mluví jen srdce,“ řekl vážně.

Krkáč však na žádné víly ani duchy nedbal. V hlavě se mu honila jen myšlenka na poklad. Když dorazili k prameni, ukrytému v jeskyni z ledu a krystalů, zaslechli šepot. Pramen byl tichý, čirý, jakoby hladina stála beze hnutí.

Staromil se poklonil a pronesl: „Přicházíme v úctě. Ty, jenž nosíš vody snů, pohleď, kdo tě prosí.“

Krkáč už to nevydržel. Vrhl se k prameni a nabral dobro při hrstích. Polykal vodu lačně, nevnímal ani, jak matně zmodrala obloha. Když se napil, rozlehl se praskavý zvuk – celá jeskyně se roztřásla.

„To pramen odmítl tvoje přání,“ pravil Staromil smutně. „Nebyl jsi upřímný. Touha po bohatství zatemnila tvoje srdce.“

A skutečně – místo aby se Krkáč ověsil zlatem a perlami, jeho tělo se začalo ztrácet. Proměnil se v mlžný přízrak a zmizel v pavučině věčného neklidu.

Pak se však stalo něco podivného. Pramen se rozzářil září měsíční modři a šeptl: „A co tvé přání, Staromile?“

Starý kouzelník se zadíval na klidnou hladinu a řekl: „Přeji si, aby tento svět byl ještě dlouho místem, kde se děti smějí, kde příroda dýchá a kde kouzla nejsou zapomenuta.“

Voda se jemně vlnila a vtom celým lesem prolétl vánek sladký jako med a tichý jako pohlazení. Stromy se zazelenaly ještě více, ptáci zpívali jasněji a všechna stvoření v lese znovu pocítila radost a klid.

Od té doby se o Staromilovi vyprávěly nové příběhy. Děti si šeptaly v podvečer kolem ohně, jak vodil ztracené pocestné správnou cestou, jak léčil srdce i bolístky a jak láska a čest mají větší moc než všechna přání světa.

A les Ševelil? Ten žil dál v rytmu zpěvu prastarých větví, v tanci paprsků na kapkách rosy a v paměti všech, kdo znali sílu dobra.