Za devatero horami a devatero řekami ležela malá vesnička jménem Jabloňany. Jak už jméno napovídá, uprostřed vesnice stála stará jabloň, která byla výjimečná. Byla vysoká jako stodola, její větve se rozprostíraly jako paže matky ochraňující své děti a každý podzim dávala jablka tak sladká, že si lidé z okolních vesnic chodili jen pro jedno jediné, aby si z něj upekli štrúdl pro štěstí.
Stará jabloň byla centrem života v Jabloňanech. Děti pod ní hrávaly na honěnou, starci posedávali na lavičkách okolo a večer se celá ves pod jejím listovím scházela k vyprávění příběhů. Nikdo už si nepamatoval, kdo jabloň zasadil, jen se tradovalo, že strom roste z jablka, které vědma kdysi věnovala jedné hbité dívce za dobrý skutek.
A právě na sklonku podzimu, kdy bylo listí všech barev a vzduch voněl kouřem a pečenými jablky, se v horách nedaleko vesnice probudil obr jménem Hromislav. Žil v jeskyni pokryté mechem a každé tři sta let se probouzel, aby hledal pokrm, který mu kdysi vědma slíbila – Jablko poznání. Prý jedině to mu mělo ukázat cestu k míru a klidu. No a jak se rozhlédl po krajině, samotná jabloň v Jabloňanech mu svým leskem připomněla právě to hledané ovoce.
Hromislav se tedy vydal na pochod. Jeho kroky otřásaly zemí, ptáci utíkali z hnízd a vítr se zvedal pokaždé, když se ohnal svou mohutnou paží. Lidé ve vesnici ho zahlédli už zdálky a zpanikařili. Rychle schovali děti, zavírali vrata a kryli všechny zásoby jídla a pití. Ale jabloň, ta zůstala stát na svém místě – pevná, majestátní, jako by čekala.
Mezi vesničany byla i dívka jménem Lenička. Byla nanejvýš devítiletá, ale měla srdce silnější než kdejaký dospělý. Všichni se báli, ale ona cítila, že obr možná není tak zlý, jak vypadá. Vzpomněla si na příběh staré babičky, která jí kdysi vyprávěla o vědmě z lesa, jež zná všechny odpovědi světa. A tak si Lenička sbalila kus chleba, láhev vody a kyselkavé jablko, a vydala se za vědmou. Věděla, že jen ona může obrův hlad ukojit jinak než zničením jejich vzácného stromu.
Putovala tmavým lesem, kde stromy šeptaly dávná kouzla, a mlha se vinula po zemi jako duchové minulosti. Po třech dnech dorazila k oblázkové stezce vedoucí ke staré chaloupce ukryté pod kopcem. Dveře otevřela bosonohá stařenka s pláštěm z listí a vlasy barevnými jako listí podzimu. Její oči zářily moudrostí.
„Znáš Hromislava,“ řekla vědma, dřív než Lenička promluvila. „A víš, proč hledá Jablko poznání?“
Lenička pokrčila rameny. „Snad, aby přestal být to, čeho se všichni bojí?“ řekla tiše.
Vědma se pousmála. „Správně.“
Pak sáhla do staré truhly a vytáhla drobný, hladký kámen. „Tohle je semínko Prvního porozumění. Zasaď ho pod jabloň a nech ho vyklíčit. A přitom zazpívej píseň, co máš v srdci.“
Lenička nepřemýšlela, poklonila se a vydala se zpět. Mezitím obr dorazil až k vesnici. Lidé se chvěli, ale Hromislav nezlobil se ani nekřičel. Jen si sedl na kraj, dívaje se na jabloň.
„Prosím, já jen jedno z těch jablek… nic víc,“ pravil hlubokým hlasem, a celá vesnice najednou utichla, protože takhle nezněl nikdo zlý.
Když se vrátila Lenička, pozemky byly tiché. Všichni čekali, co se stane. Dívka šla ke kmeni staré jabloně, klekla si a zasadila kámen do země. Potom zavřela oči a začala zpívat váhavým hlasem písničku, kterou jí maminka zpívala v kolébce. Slova byla jednoduchá, ale čistá jako pramen vody:
*„Roste strom, kde naděje spí,
větry mluví a ticho zní.
V jablku svět, v semeni den,
úsměv je klíč a srdce jen.“*
Země se lehce zachvěla a z místa, kde kámen spočinul, vyrazil tenounký výhonek, který se vinul k obloze. Listy měl zlaté a na špičce vyklíčilo jedno jediné jablko, zářící jako slunce i měsíc zároveň.
Hromislav vztáhl ruku a velmi opatrně ovoce utrhl.
„Děkuji,“ zašeptal, a když jablko snědl, jeho oči se zaleskly slzami. Svět kolem něj se změnil – barvy byly jasnější, ptáci zpívali hlasitěji a on se poprvé po třech stech letech usmál.
„Jsem vděčný. Netušil jsem, že porozumění se nerodí z tíhy, ale z těch nejmenších skutků.“
Od toho dne zůstal Hromislav v horách, ale navštěvoval vesnici každé podzimní rovnodennosti, když spadlo první zlaté listí. Pomáhal vesničanům se sklizní, vyprávěl příběhy z dávných dob a zejména Leničce nosil malované kamínky s obrazy hvězd, které sám maloval.
Starou jabloň nikdo už nikdy nechtěl pokácet. A hned vedle ní rostla i nová, Zlatolistá, která nikdy nedala více než jedno jablko za rok – ale to jedno jablko mělo moc změnit svět.